V letošním roce uplyne 220 let od narození žateckého rodáka Wenzela Karla, duchovního a ve své době známého amatérského botanika.
Wenzel Karl se dle svých vlastních záznamů v pamětní knize fukovské farnosti narodil 8. dubna 1802 v Žatci. Tedy v době napoleonských válek. Byl žákem žateckého gymnázia, později v Praze vystudoval filozofii a v Litoměřicích teologii. Na kněze byl vysvěcen v Litoměřicích 4. září 1826.
Jeho prvním působištěm byl Šluknov, kde byl nejprve kaplanem a v letech 1832–1845 katechetou.
V říjnu 1845 odjel do Itálie, kde pobýval do dubna 1846. Jeho spolucestujícím byl jiřetínský farář J. Pietsch. Kromě otázek teologických v Římě se v Itálii věnoval i svému milovanému koníčku, botanice. Cestu i pobyt v Itálii zmínil ve své studii Reiseflora aus Italien, která bylo uveřejněna v rakouském botanickém časopise Österreichisches Botanisches Wochenblatt roku 1851. Další své zážitky pak zaznamenal později v pamětní knize fukovské farnosti. Psal o svém stezku po domově, mořské nemoci, o Římě i dalších navštívených městech nebo o přijetí u papeže.
Karl byl u známého velikonočního rituálu na Zelený čtvrtek roku 1846. Papež Řehoř XVI. symbolicky po vzoru Ježíše Krista omýval nohy svým hostům při večeři. Karlovi předal rovněž kytici. Ten si z dárku od Svatého otce ponechal tři květy, z nichž jeden vložil do jednoho ze svých herbářů (toho pův. žateckého, viz dále). Zbytek rozdal.
Při cestě zpět navštívili oba duchovní rovněž Monte Cassino s jeho známým benediktýnským klášterem, viděli např. Neapol, Pompeje či Benátky či Florencii. Na Karla velmi zapůsobil i půlnoční výstup na sopku Vesuv. Jako zanícený botanik si nemohl nechat ujít příležitost navštívit významné botanické zahrady v Itálii i Rakousku.
Po návratu se stal lokalistou ve Fukově (něm. Fugau) ve Šluknovském výběžku. (Tzv. lokálie spadaly pod jinou farnost.) Právě ve Fukově věnoval nejvíce energie sběru rostlin, které posílal i do světa. Botanici si rostliny s oblibou vyměňovali, jedna skupina byla např. kolem zmíněného rakouského botanického časopisu.
Své rostlinné úlovky posílal Karl také např. průkopníkovi české floristiky Filipu Maxmiliánu Opizovi (1787–1858), z jehož díla pak vycházel např. profesor botaniky na české univerzitě Ladislav Čelakovský, autor díla Prodromus květeny české.
Za svého života sestavil Karl celkem tři velké herbáře. Jeden z nich měl být později prodán za 400 tolarů do německého města Halle. Další měl koupit za 200 tolarů kněz z Oseku, třetí vlastnilo až do roku 1965 gymnázium v Žatci, než se dostal do muzea v Litoměřicích. Žatecký herbář obsahoval přes 4 tisíce položek. Podle Karla byly pojmenovány dva druhy pupavy (Carlina vulgare – pupava obecná a Carlina acaulis – pupava bezlodyžná). Kromě vyšších rostlin sbíral rovněž mechorosty a řasy. Jeden druh řasy byl po něm rovněž pojmenován.
Karl významně přispěl k popsání květeny v severočeském regionu. Roku 1852 vyšla ve zmíněném rakouském botanickém časopise jeho studie Nord-Böhmen und seine Flora (Severní Čechy a jejich květena). Botanika byla pro něj formou relaxace, poznání i vyjádřením úcty k dílu stvořitele, jak sám napsal v jedné ze svých dalších studií.
Připomínají se rovněž jeho zásluhy o rozvoj betlémářství. Roku 1852 vznikl ve Fukově betlémářský spolek, který byl prvním spolkem betlémářů v Evropě. Emil Tůma, který se doposud nejpodrobněji věnoval životu a působení Wenzela Karla přeložil zápis ve fukovské pamětní knize, kde Karl o vzniku spolku píše: „Anno Domini 1852. Opětovný začátek tohoto roku byl sice mírný, za žádných okolností však příjemný. Nadměrně rozšířená hniloba brambor způsobila výrazný vzestup cen obilí na 5–6 tolarů za měřici, výrobky šly špatně na odbyt, výdělek byl skrovný, takže chudí lidé byli sužováni hladem a zimou. Přesto dobrá mysl fukovské obce nevymřela. Přišel jsem s návrhem stavby jesliček (betlému) v kostele ve svaté vánoční době. Svatý František Serafínský zanechal tímto vynálezem katolické církvi známku své svatosti. Nebudete-li jako děti, nevejdete do nebeského království. Po tomto výroku Pána nám musí být vítány všechny prostředky, které probouzejí a podporují dětsky věřící mysl našich obcí. A jistě není lepší prostředek než jesličky (betlém). I stařec se stává dítětem, když stojí před jesličkami, které jako dítě rád stavíval. Náš betlém má dle rozpočtu stát 120 zlatých. Kde vzít tolik peněz? – Vytvořili jsme betlémový spolek, jehož členové dají týdně 1 krejcar konvenční měny a vykonají modlitbu za obrácení hříšníků. 130 členů se zapsalo v jednom dni a dílo bylo objednáno v Jihlavě na Moravě u sochaře Antona Quise..." Betlém, který, byl nakonec o trochu dražší, se těšil zasloužilé pozornosti i od návštěvníku ze sousedního Saska.
Roku 1853 byla ve Fukově zřízena vlastní fara, Karl se tak stal prvním fukovským farářem. Kdysi převážně německý Fukov dnes již neexistuje. Obyvatelé byli odsunuti po druhé světové válce a zbytky obce včetně kostela sv. Václava, kde byl popisovaný betlém, byly zbořeny roku 1960. Na místě Fukova najdeme dnes památný dřevěný kříž. V 2. pol. 19. století zde stávalo kolem 135 domků a žilo zde přes 800 obyvatel. Zmíněný betlém se používal patrně do 20. let 20. století, kdy byl pořízen betlém nový. Neví se, kde skončil.
Vraťme se však k osudům aktivního Wenzela Karla. Ten již roku 1855 změnil působiště. Stal se farářem v Království u Šluknova (něm. Königswalde), dnes součásti Šluknova v okrese Děčín. Od roku 1858 byl osobním děkanem a o tři roky později byl jmenován kanovníkem. Centrem Království je empírový, tedy v době Wenzelově moderní, kostel sv. Vavřince se hřbitovem. Na kostele je dnes umístěna česko-německá pamětní deska připomínající Karlovo působení i jeho zásluhy o zmapování květeny Šluknovska.
I v Království si pan farář vymyslel aktivitu navíc, stal se iniciátorem vzniku kdysi velmi oblíbené křížové cesty na Kamenném vrchu. I zde plánoval vznik betlému, což už ovšem nestačil realizovat.
Nová křížová cesta u Království vznikla podobně jako fukovský betlém, z příspěvků věřících. I pozemek byl získán darem. Sám její iniciátor v době její realizace roku 1859 těžce onemocněl. Vydal se totiž v nezvyklém květnovém vedru zkontrolovat průběh stavby a po cestě zkolaboval. Na stavbu tak musel dohlížet P. Josefe Riedel. Hotovo bylo na podzim téhož roku, křížovou cestu vysvětil 25. září 1859 kvardián kláštera kapucínů P. Angelus Michel.
Karl se mohl na prohlídku Křížové cesty a k modlitbě vydat až o rok později. Před svým odjezdem na léčení do Mariánských Lázní. Nová Křížová hora, jak se začalo říkat Kamennému vrchu, si brzy získala velkou oblibu a byla až do 2. pol. 20. století pečlivě udržována.
Měla řadu netypických stavbiček. I nezvyklé patnácté zastavení s vyobrazením kalichu a hostie. Uvádí se, že to mělo být i díky soupeření P. Karla se šluknovským farářem. Snad měl vliv i Karlův pobyt v Itálii. Postupně zde vznikly kaple Žaláře Krista, kaple Bičování Krista, kaple Kalvárie, kaple Božího hrobu, grotta sv. Petra a sv. Máří Magdalény a Getsemanská zahrada. V 60.- 70. letech 20. století došlo k poničení a částečnému rozebrání cesty. Některé kaple zanikly zcela. Roku 2017 byla obnovena jednotlivá zastavení, což byl počátek znovuvýstavby i dalších staveb křížové cesty. Křížové cesty se týkal i Karlův teologický spisek: Kreuzwegandacht: mit besonderer Berücksichtigung der Stationen des heiligen Kreuzweges in der Gemeinde Königswalde (Litoměřice, 28 s. 1861).
Jako duchovní byl Karl velmi oblíben a vzpomínali na něj ještě dlouho po jeho smrti.
Jeho životopisci uvádějí, že k jeho konci přispěla i událost, ke které došlo od dva roky dříve. 22. února 1868 napadl Karla opilý rekrut Anton Neumann. Shodil ho do příkopu a bil tyčkou z plotu. Po ranách do hlavy trpěl kněz bolestmi a ztrácel paměť, díky zranění ruky měl potíže i při psaní. Důvodem byl patrně vztek odvedence, jehož jméno vypsal pan farář do seznamu z matriky. Karl se pak ještě u soudu za útočníka přimlouval. Neumann dostal šest let vězení. Na vojnu tak nemusel, ale po třech letech ve vězení zemřel. Karl zemřel roku 1870.
Na faře v Království se dochovala olejomalba W. Karla, kde je zobrazen s květinou v rukou. Obraz byl později převezen do sídla diecéze z bezpečnostních důvodů. Wenzel Karl byl pohřben uprostřed hřbitova u kostela sv. Vavřince v Království pod vysokým křížem. Jeho hrob zdobily německé verše vyjadřující úctu k jeho působení. Díky E. Tůmovi si je můžeme přečíst zde i v českém přebásnění. Osobnost W. Karla není v Žatci příliš známa, ale připomínku si jistě zaslouží, nejen v jubilejním roce 2022.
Ruhe edler Priester! von der schwerer Bürde,
von dem frommen Eifer treuer Hirtenpflicht,
Deines gottgeweihten Standes Ruhm und Zierde
Deiner Pfarrgemeinde liebentflammtes Licht!
Mögen sie, die stille hier an deinem Grabe weinen
Jenseits dort mit dir zu ewigen Freude sich vereinen!
Die dankbare Gemeinde dem treuen Hirten.
Šlechetný náš knězi, spi svůj klidný spánek,
odpočiň od tíže služby pastýřské.
Všechny kněžské ctnosti našly v tobě stánek,
láskou vzníceným byls světlem obci své.
Kéž ti, kteří v slzách tiše nad tvým hrobem stojí,
k věčné radosti se v nebi opět s tebou spojí.
Vděčná obec svému pastýři.
Literatura:
Nataša Brejchová – Steinová. In: Vzestup a pád křížové cesty v Království u Šluknova. In: Děčínské vlastivědné zprávy: časopis pro vlastivědu Děčínska a Šluknovska. Děčín: Okresní muzeum v Děčíně, r. 11, č. 1, 2001, s. 58–61.
Emil Tůma. Floristé Šluknovského výběžku, II. část. Wenzel Karl. In: Děčínské vlastivědné zprávy: časopis pro vlastivědu Děčínska a Šluknovska. Děčín: Okresní muzeum v Děčíně, r. 10, č. 3, 2000, s. 25–31.
Emil Tůma. Betlémář P. Wenzel Karl. In: Děčínské vlastivědné zprávy: časopis pro vlastivědu Děčínska a Šluknovska. Děčín: Okresní muzeum v Děčíně, r. 24, 2014, s. 45–47.
Fotografie z dnes částečně obnovené křížové cesty najdete např. na stránkách:
https://www.cokolivokoli.cz/726-kralovstvi-konigswalde-1859/
http://www.mistopis.eu/mistopiscr/sever/sluknovsko/krizova_hora/krizova_hora.htm
