Právník Ambros Janka byl žateckým starostou v době první republiky, konkrétně v letech 1919 – 1924. Byl synem zemědělce ze Pšova č.p. 23. Otec se jmenoval Karl, matka Marie Anna. Záznam o narození můžeme dnes najít v digitalizované matrice.
Za první světové války byl těžce raněn. Po návratu domů se zapojil do regionální politiky. Po prvních obecních volbách v nové republice v listopadu 1918 se stal starostou Žatce Anton Musch. Janka se 41 hlasy získal pozici prvního radního. Byl také členem vojenské rady, která však byla brzy rozpuštěna.
6. prosince 1918 přišlo do Žatce české vojsko. Starosta Musch a celá městská rada protestovali. K příchodu vojska do klidného města neviděli důvod a chápali ho jako okupaci. Na návrh A. Janky byl protest předán veliteli české vojenské skupiny v Žatci i písemně. Protest vyšel i v tisku a nebyl jediný.
„Protest. Obec Žatec vyjadřuje protest proti obsazení města silnou jednotkou československého vojska. Zdůrazňuje, že k tomu nebyl důvod, protože dosud byl ve městě klid a pořádek, který by trval i nadále. Žatec je německé město, odvolává se na právo na sebeurčení národu a pociťuje obsazení jako znásilnění. Očekává řešení sporných otázek na mírové konferenci. V každém případě chce zabránit, aby byla prolita jen jediná kapka krve po krutých obětech předchozích let. Proto nesáhne k ozbrojenému odporu a vyvaruje se násilí. Nejlepší prostředek k zachování klidu a pořádku spatřuje v odchodu okupantů."
Blíže k událostem roku 1918 v Žatci zde.
Jankovo jméno se objevuje i pod dalšími prohlášeními. Byl to také on, kdo si počátkem roku 1919 stěžoval jako zástupce města u ministra Klofáče v Praze na odstranění v Žatci oblíbené sochy Josefa II., která stávala v místech dnešní chmelničky. Nejdříve byla zahalena, když však došlo z německé strany k odstranění plachty, čeští vojáci ji zlikvidovali. Sochu Josefa II. vlekli po Nádražních schodech až k Ohři. Jeho hlava skončila v Mlýnském náhonu. Stížnost v Praze směřovala také proti přejmenovávání ulic po vzniku republiky. Např. na náměstí se místo náměstí Františka Josefa objevil díky vojákům název Wilsonovo. Došlo i k několika fyzickým potyčkám.
Blíže ke vzniku a odstranění sochy Josefa II., včetně videa z muzejní dramatizace z roku 2017.
19. dubna 1919 bylo městské zastupitelstvo rozpuštěno československou vládou, protože nesouhlasilo s okolkováním bankovek. Došlo k jeho obměně. V listopadu 1919 kandidoval Janka do obecních voleb za sociální demokracii. Nové zastupitelstvo se sešlo poprvé 4. prosince 1919, Janka byl 19 hlasy z celkového počtu 23 hlasů zvolen starostou (Městská kronika, 2. díl, s. 178). Prvním místostarostou se stal německý radikál, učitel Johann Heiser z německé nacionální strany, druhým místostarostou sociální demokrat Josef Barth. Sociální demokrat v čele města Žatec, to byla velká zvláštnost. Sociální demokracie zde ale zažila jen krátké období obliby, organizovala např. velké oslavy prvního máje roku 1920.
Před novým starostou byla řada problémů. Hospodářská situace byla po válce špatná, vázlo zásobování, lidé byli unavení a roztrpčení.
Československý stát mnozí místní Němci odmítali přijmout. Převážně německý Žatec označoval řadu věcí navíc jako násilnou 
„čechizaci". Saazer Anzeiger se roku 1921 podivoval nad tím, jak lze germanizovat kraj, který je přeci po staletí německý. Šlo o reakci na článek z novin Národní demokracie, ve kterém bylo Žatecko označeno za: „nejžhavější region českého severu." Kronika i tisk psaly o „provokacích" a českých „demonstracích." Vládla značná paranoia, negativismus a přehánění. Vadily z dnešního pohledu samozřejmé věci jako české bohoslužby, český tisk, české spolky, české akcie, české školy, oslavy pro Čechy významných výročí. Úřední budovy musely při státních svátcích zdobit česko-slovenské barvy, což bylo dříve také něco naprosto nemyslitelného. Povinně se slavil Masaryk. Město bylo po válce zadluženo, deficit obecního rozpočtu činil roku 1922 tři miliony korun. Ve stejném roce musely zavřít školy, protože nebylo dovezeno uhlí na topení.
A právě v této atmosféře se stal Janka starostou. Dvacátá léta nebyla sice tak vyhrocená jako pozdější třicátá, přesto ke sporům docházelo. V létě roku 1921 proběhla oprava báně na radnici, do které byl uložen pamětní text s ostře protičeským vyzněním z pera prvního místostarosty J. Heisera. Místní Češi zde byli označeni de facto za přivandrovalce. Pobouřilo setkání Sokolů v Žatci roku 1921, kdy část místních dle kronikáře raději z města odjela pryč.
Další příležitost ke sporům přinesl roku 1924 a nařízení o češtině v restauracích. Nápisy měly být česky, venku i vevnitř. Čeština navíc na prvním místě. To se v Žatci velmi nelíbilo, stejně jako nařízení, aby obsluha uměla česky a k dispozici aby byly české jídelní a nápojové lístky.
Každá strana měla svou pravdu a svůj výklad dějin. Starosta pak byl často jakýmsi hromosvodem, či jazýčkem na vahách, který se ovšem zpravidla nezavděčil ani jedné straně. Řady akcí se z titulu své funkce účastnil. A pak sklízel kritiku. Někdy byl pro Čechy (např. v případě oslav Husa v divadle 1922), jindy proti nim (cvičení českých Sokolů v budově gymnázia 1921). V červnu 1921 doprovázel např. biskupa dr. Grosse po městě, který přijel u příležitosti českého biřmování a navštívil také radnici.
V červnu 1921 Češi slavili výročí popravy Maxmiliána Hošťálka, zatímco Němci svůj Slunovrat. Němcům nevadil Hošťálek, kterého ostatně část chybně považovala na Němce, nebo v lepším případě za přítele Němců, ale Češi. Ti v červnu vypravili do Žatce dokonce zvláštní vlak. Dorazilo několik tisícovek hostů z českých oblastí, hlavně z Loun. Mezi řečníky byl i pražský primátor Karel Baxa a lounský starosta Josef Fousek. Vše směřovalo před plastiku ve zdi žateckého děkanského kostela, kterou Češi považovali za Hošťálkovu hlavu. Němci hovořili o hlavě Krista. Většina německých obyvatel města v tu dobu slavila průvodem a zapálením ohně tradiční Slunovrat, který se stal příležitostí pro politické projevy.
Němci měli velkou slavnost také v říjnu 1921, kdy slavili Jana ze Žatce (Šitboře), autora německé středověké skladby Oráč z Čech. Připomínky se staly příležitostí pro zdůrazňování důležitosti německé kultury. Vyvrcholením oslav bylo představení Oráče z Čech v žateckém divadle a odhalení německé pamětní desky Jana ze Žatce na žatecké radnici. Deska je dnes uložena v Regionálním muzeu. Hlavními řečníky při tomto aktu byli profesor Dr. Erich Gierach z Prahy a starosta Žatce Ambros Janka.
Blíže k Janovi ze Žatce a místním oslavám zde.
Neskončila ani záležitost kolem pomníku Josefa II. Starosta Janka se i nadále zajímal o osudy zdobeného podstavce, který zůstal zatím stát, ale byl poškozen. Prosazoval jeho opravu a zachování, včetně vysázení zeleně. V květnu 1922 inicioval v tomto směru výzvu k občanům města. I podstavec však nakonec musel z nařízení československých úřadů z roku 1923 pryč. Všechny připomínky rodu Habsburků měly zmizet z veřejného prostoru. I tehdy městská rada protestovala. To ovšem podstavec nezachránilo.
V době starostování A. Janky byl otevřen český Národní dům v Žatci (3. září 1922). Na sv. Václava 28. září 1923 byl položen základní kámen pro stavbu českého Ústavu pro vzdělání učitelů.
Jankova sociální demokracie začala ve městě rychle ztrácet vliv. Po březnových obecních volbách roku 1924 se novým starostou se stal Rudolf Ritter von Schönfeld, kandidující za Německé volební společenství (křesťanští sociálové, agrárníci, živnostníci). Janka už v městské radě nefiguroval. Vedl svou advokátní kancelář na adrese Schillerstraße (Obránců míru) č.p. 293. Dle adresáře pro rok 1930 (s. 42) bydlel v nové vilce v Čeradické ulici č.p. 1409. (Objekt ve 20. letech ještě nestál.) Kronikář věcně zaznamenal, že zemřel na vleklou nemoc jater v 53 letech roku 1938. Žádné hodnocení jeho osoby a působení v kronice nenajdeme. Ani pochvalu, ani kritiku, což je v kontextu psaní o jiných žateckých starostech poněkud zvláštní. Vždy je zmíněno jen, že šlo o bývalého starostu. (Městská kronika, 4. díl, s. 36).
Manželkou Ambrose Janky byla od roku 1909 Margareta, rozená Neuberger. Byla to velmi vzdělaná žena, čehož si povšiml i městský kronikář. Ten poznamenal, že 13. února 1926 paní Margareta, která byla doktorkou filozofie, promovala na německé univerzitě v Praze na doktorku práv. Dle kronikáře byla tehdy jedinou ženou v republice, která byla doktorkou dvou fakult (Městská kronika, 2. díl, s. 373).
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
