Malý pomníček v parčíku vedle nádraží Žatec – západ připomínající oběti náletu 16. 4. 1945 vznikl ze soukromé iniciativy manželů Františka a Stanislavy Sajdlových roku 2017. Náklady na pomník hradilo město. Přípravné práce v parčíku dokumentovali fotografové Žateckého deníku. Prováděly je Technické služby města Žatec. Pomohli i sponzoři, konkrétně Concrete Libočany a firma Morávek komunikace.Slavnostně odhalen byl ve výroční den náletu v neděli 16. 4. 2017. Dokument z akce najdete na adrese. Galerii fotografií i další podrobnosti např. v archivu Žateckého deníku.
Za město byla přítomna místostarostka Jana Nováková, která pomníček odhalila. Hovořil i 78letý pamětník František Schrödl z Podbořan, který byl v Žatci v době náletu a byl nucen se uchýlit do krytu. Kytici červených tulipánů položila na památku své tety Jiřiny Hrdinové paní Trupová, dcera Václava Hrdiny.
Nálet na jedno ze dvou žateckých nádraží byl sice zmíněn v některých titulech odborné literatury, ovšem často s rozdílnými údaji. Liší se i počet uváděných obětí. Zpravidla kolísá mezi 11 a 18. Jak uvádějí sami iniciátoři vzniku pomníčku i ve zmíněném dokumentu, v archivech k tématu prakticky „nic nebylo."
Pamětní kniha města Žatce (1947) uložená v Regionálním muzeu, která se vrací i k válečným událostem, uvádí: „V létě 1944 se dostává Žatec do válečné oblasti. Dne 16. dubna 1945 zažilo město první letecký nálet. Při něm bylo poškozeno nádraží u výtopny, které dodnes není opraveno a svědčí o stopách války. Při náletu bylo 17 mrtvých a mnoho raněných." (s. 44)
Název Žatec – západ se začal oficiálně používat až pro nově postavenou budovu nádraží, předtím se říkalo i nákladní nádraží, nádraží státních drah (viz foto z roku 1919), nebo právě nádraží u výtopny.
Dodejme, že Žatec nebyl při náletu primárním cílem. Víme, že v dubnových dnech operovali nad regionem stíhači – hloubkaři od 368. stíhací skupiny, 9. letecké armády USA. V době neplánovaného náletu letěli směrem na Plzeň. Jeden či dva z amerických bombardérů svrhly bomby na nádraží poté, co na ně Němci začali střílet. Patrně z německého vojenského vlaku, který zde stál. V nedalekém Dreherově pivovaru (později Frutě) vysklil výbuch okna. Budova nádraží byla vážně poničena. Nová, zcela jiného vzhledu, byla postavena až v letech 1948–1952. Dodejme, že za války a po ní přes Žatec jezdilo mnohem více osobních vlaků než dnes, jak dosvědčují dobové jízdní řády. Bylo zde i velké lokomotivní depo a výtopna, právě naproti dnešnímu nádraží Žatec – západ.
Vraťme se však k tragické události z dubna 1945. Bližší informace o obětech přineslo manželům Sajdlovým až pátrání v žateckých matrikách. Většina obětí byli civilisté čekající na vlak na Plzeň, Češi i Němci, ženy i muži. Zaměstnanci dráhy, studentka, kadeřnice... Ti, kteří vlakem jezdili pravidelně, i ti, kteří se zde tento den objevili náhodou. Některé oběti se ani nedaly identifikovat. 18. 4. se konal hromadný pohřeb části z nich. Pamětníci zmiňují, že i tehdy přeletěla nad městem letadla, což účastníky smutečního aktu přirozeně vyděsilo. Přesný počet obětí se patrně zjistit nepodaří. Někteří navíc nezemřeli přímo na místě. Na následky zranění mohli zemřít i někteří vojáci, kteří byli převezeni do nemocnice v Mostě.
Žatecké noviny z 28. 2. 2017 přinesly vzpomínky dcery již zmíněného Václava Hrdiny ze Záhoří, jehož sestra Jiřina byla jednou z obětí náletu: „...V roce 1944 už každý věděl, že válka nemůže dlouho trvat. Toho dne, 16. dubna 1945, jela tatínkova 16letá sestra na kole s kamarádkou do Žatce. Cestou zastavily na nádraží, kde už stál vlak na Plzeň. S ním odjížděl otec kamarádky do práce, a ta mu nesla jídlo, a tak šla do vlaku a tím se zachránila. Mladičká Jiřinka zůstala venku u čekárny s kolama a v tu chvíli přelítli dva „hloubkaři" a shodili dvě bomby. Vše bylo úplně rozbité, kolem kusy hlíny, okna ve Frutě bez skel. Kamarádka pak vše vyprávěla rodičům. Těla byla tak poničena, že nebylo nic k rozeznání, jen malé ostatky od krve a prachu. Jiřinku nenašli, pohřeb byl společný, ale i v tu dobu přiletěla letadla, jako by to věděly, velký rachot, panika, lidé se rozutekli a bylo po všem." Právě tyto vzpomínky byly jedním z podnětů k pátrání Františka Sajdla, který o náletu slyšel vyprávět v mládí. Navíc bydlel kousek od nádraží.
Další rodinný příběh, tentokrát se šťastným koncem, najdeme v Žateckých novinách z 10. 4. (s.2). Pan Zdeněk Talaváňa líčil, co slyšel od své babičky: „Babička mi vyprávěla, že tento nálet sledovala s její maminkou ze zahrady kolonie domků, která je mezi obcemi Libočany a městem Žatec. Bylo to 16. dubna 1945 okolo 18. hodiny, kdy čekaly, až vlakem na Plzeň, který měl odjezd v 18.15 ze Západního nádraží, přijede její tatínek. Ten pracoval u dráhy jako průvodčí. V osudnou dobu se vracel z práce z Hlavního nádraží pěšky na Západní nádraží, odkud měl odjet večerním vlakem na Plzeň domů do Libočan. Jelikož však šel na poslední chvíli, přišel na Západní nádraží až po náletu, a tak si pravděpodobně zachránil život.
Doma ho už babička s maminkou oplakaly a o to bylo radostnější setkání, když přišel večer pěšky domů. Ale abych se vrátil k vyprávění o náletu. Na druhé koleji na Západním nádraží, někde v prostoru silničního mostu přes trať u Dreherova pivovaru (později Fruty), stál odstaven německý vojenský vlak. Vlak byl obsazen mladými vojandami /tzv. Kriegshelferien – válečné pomocnice/, které byly pořád nadšené bojovat, i když konec války byl už na spadnutí. Když přes Žatec přelétaly stíhací bombardéry USA AF (cc. 10 letadel stříbrné barvy), začaly na ně tyto válečné pomocnice střílet z Flaku nainstalovaného na vagonu vojenského vlaku. Jedno letadlo se oddělilo od formace, obloukem se otočilo a svrhlo jednu pumu do prostoru nádraží. Ta zlikvidovala část nádražní budovy i vlak připravený k odjezdu. Byli mrtví a zranění a veliké škody na majetku. Budova nádraží byla znovu postavena až po válce a vypadá úplně jinak než ta původní. Tolik ze vzpomínek mojí babičky."
Pomníček je zařazen rovněž do databáze Spolku pro vojenská pamětní místa, kde jsou vypsána rovněž jména obětí uvedená v žatecké matrice z roku 1945 s přesným odkazem na zdroj. Zde zmiňme alespoň jejich jména a povolání. Připsána je i zmíněná Jiřina Hrdinová, z jejíhož těla prakticky nic nezbylo. Anton (Antonín) Weith je na „vets" uveden dvakrát, dle záznamu v církevní a civilní matrice.
1. Marie Josefa Pankratz (1904–1945) průvodčí
2. Ilse Käthe Hedwig Polaczy (1924–1945) švadlena v Žaboklikách
3. Antonín Dörner z Kounova (1902–1945) topič na dráze
4. Josef Honauer (1908–1945) řidič
5. Stella Roth (1928–1945), studentka gymnázia, bytem v Lubenci
6. Kateřina Marie Hüttl (1928–1945) kadeřnice – učednice z Podbořan
7. Franziska Lang z Vroutku (1928–1945) kadeřnice
8. Hildegarda Marie Reinisch (1907–1945) sekretářka v Novém Sedle
9. Rudolf Köppl (1899–1945) topič na železnici, zemřel na následky zranění později
10. Anton Weith (1885–1945) strojvůdce
11. Agnes Gottschalk z Počerad (1911–1945)
12. voják Albert Theiss (1903–1945)
13. voják Wetscheslaw Trigubowitsch (1920–1945) – svobodník a propagandista
14. neznámé tělo, identifikované později jako dělník Josef Benedikt (1884–1945)
15. – 16. neznámá mužská těla
Až budete čekat na vlak na nádraží Žatec – západ, zajděte se k pomníčku podívat.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
