Připomeňme si osobnost z doby, kdy se minimálně někteří politici těšili všeobecné úctě. Když roku 1929 zemřel senátor Theodor Zuleger, sešly se v Libočanech davy lidí nejen z okolních měst a vesnic, aby ho vyprovodili na poslední cestě. Žatecký adresář mu roku 1930 věnoval nekrolog, v kterým rovněž zmiňuje oblibu, které se tento muž těšil pro svoje zásluhy i povahu. Označuje ho za „vůdce sedláků" a zmiňuje rovněž spontánní oslavu jeho posledních, 70. narozenin. Žatec uctil jeho památku roku 1932, kdy byl reliéf s jeho podobou umístěn na nový pomník věnovaný otcům-chmelařům. Tento pomník dnes již neexistuje, stával na Chmelařském náměstí kousek od známkovny. Jeho podobu však známe z dobových fotografií a pohlednic.
Protože byl Zuleger politikem, jehož význam překročil hranice regionu, najdeme dnes jeho životopis i na wikipedii, na stránkách senátu, ale i rakouského parlamentu.
Theodor se narodil se 28. 12. 1858 v Louce (Grün, v tehdejším okrese Bečov, někde uváděno také jako Zelená). Protože byl jeho pozdější život spojen především s Libočany, kde mu otec zakoupil velký statek, bývají tyto někdy v literatuře chybně uvedeny jako jeho rodiště.
Byl čtvrtým synem Engelberta Zulegera (1813 – 1889), který dobře zajistil všechny své potomky. Rod Zulegerů byl dle literatury franckého původu. Část rodu přesídlila nejprve na Tepelskou vysočinu. Engelbert podnikal s chmelem od 30. let 19. stol., kdy se ještě rozvážel povozy. Dodával ho i do Německa, Horního a Dolního Rakouska, Štýrska a Tyrolska. Nakupoval na Žatecku a v Úštěku. Roku 1858 se přestěhoval na Žatecko, roku 1862 koupil velký statek v Čeradicích, kde vybudoval sklad chmele s novou siřírnou a lisem. Chmel se v této době již rozvážel železnicí.
Žatecká kronika zmiňuje píli, bohatství a podnikavost, smysl pro realitu a cílevědomost tohoto rodu, který dokázal navíc pevně držet pohromadě (2 díl, s. 503). Roku 1890 bylo sídlo firmy přeloženo z Čeradic do Žatce. Obchodní kontakty se postupně rozšířily také směrem do Švýcarka, Francie či Itálie. S Zulegery bychom se mohli tehdy potkat nejen v Čeradicích a v Žatci, ale také v Radíčevsi, Stroupečku, Velemyšlevsi či Lipně u Postoloprt. Pro Theodora zakoupil otec statek v Libočanech.
Theodor studoval státní gymnázium v Plzni a zemědělskou školu v Kadani. Již tehdy měl vynikat smyslem pro povinnost. Jeho oblíbenou reakcí na díky za jeho činy se v následujících letech ostatně stala věta: „Ich habe es als meine Pflicht erkannt und getan". (Chápal jsem to jako moji povinnost a podle toho jednal.") V souvislosti s tím zmiňme i zajímavou etymologii jména Zuleger, který znamená „asistent" , „pomocník", „ten, který přikládá ruku k dílu."
Po studiu pracoval Zuleger krátce jako adjunkt na panství Černínů Sedčice - Krásný Dvůr. Vojenskou službu absolvoval roku 1879 v jižních Tyrolích u dělostřelectva.
Po návratu domů se ujal úspěšně správy statku v Libočanech, který pro něj, jak již bylo zmíněno, mezitím zakoupil jeho otec Engelbert. Statek držel od roku 1881 do roku 1910. Roku 1882 se oženil s Marií Klieber, měl dva syny. Jako mladý hospodář se věnoval zejména pěstování chmele a cukrovky. Získal si rychle mimořádnou oblibu, o čemž svědčí fakt, že byl v 25 letech zvolen starostou Libočan. To však byl jen počátek jeho mimořádně úspěšné politické kariéry. Brzy se stal členem žateckého okresního zastupitelstva a náměstkem okresního zastupitelství.
Již roku 1901 byl za okresy Žatec, Postoloprty, Kadaň, Doupov, Podbořany a Jesenice zvolen do Českého zemského sněmu za Všeněmce. Záhy si založil vlastní stranu, jistě i proto, že Všeněmci prosluli národnostní nesnášenlivostí, která nebyla v jeho povaze. Chtěl rovněž stranu zaměřenou především na zájmu rolnictva. Roku 1905 spoluzaložil novou Německou agrární stranu (spolu s Franzem Peschkou). Díky jeho řečnickému umění i smyslu pro realitu si strana získala rychle velkou oblibu u německých zemědělců. Zaujalo i Zulegerovo heslo: „Zuerst die Wirtschaft" – „Přednost má hospodářství!"
Roku 1905 se Theodor stal i poslancem Říšské rady (tedy vídeňského parlamentu) za kurii venkovských obcí (konkrétně obvod Karlovy Vary – Podbořany) za agrárníky. Znovu byl zvolen roku 1907 za okrsek Čechy 114. Tehdy se již volilo na základě rovného hlasovacího práva (pro muže), kurie tedy přestaly existovat. Ve funkci byl do roku 1911, kdy mu skončilo volební období.
Patřil k mimořádně aktivním jedincům, zasedal v nejrůznějších spolcích, školských radách a komisích. Byl např. aktivním členem žateckého Chmelařského spolku, členem rady žateckého cukrovaru, státní železniční rady, výboru výstavy v Chomutově... Od roku 1918 až do své smrti působil jako prezident německého odboru Zemědělské rady. Zmiňován je jeho podíl na prosazování stavby nových silnic v regionu či vzniku nemocnice.
Po první světové válce usiloval o obnovu domácího hospodářství, známé bylo jeho rčení: „Mit einem Volk von Bettlern kann man keine Politik machen!" („S národem žebráků se nedá dělat žádná politika.")
Politice se věnoval i za první republiky. Vrcholem jeho kariéry byl zisk senátorského křesla roku 1920 v Národním shromáždění. Svůj mandát obhájil i v roce 1925. Senátorem tak byl až do své smrti roku 1929. Jeho kolegové ho oceňovali pro jeho pracovitost i politickou a národnostní snášenlivost. Jeho přátelská povaha mu získala řadu přátel i mezi jeho politickými odpůrci, dokonce i mezi Čechy, což tehdy nebylo u německého politika rozhodně samozřejmostí. Přátelil se i s T. G. Masarykem. Německým nacionalistům se nelíbil Zulegerův názor, že je třeba se s Čechy domluvit. Žádal od nich ovšem, aby Němcům skutečně naslouchali a varoval před důsledky toho, pokud tak činit nebudou.
O jeho postojích si můžeme udělat představu např. z ukázky z jeho projevu v Národním shromáždění z roku 1920, ve kterém zmiňuje i žatecké poměry v této době:
„Hovořím k vám dnes jako starý, klidný sněmovník, který vždy stál na jistém stanovisku snášenlivosti a vyrovnání. To byla moje politická minulost, mohu říci, že snad to byl důsledek také mého vychování. Jako dítě přišel jsem do jistého českého města a můj vlastní otec mi řekl: Musíš jíti do místa, kde žijí Češi, abys se naučil česky! To bylo tedy již v naši dětskou duši vkládáno, že se máme učiti rozuměti si navzájem a snášeti se. Avšak snad každý člověk je vlastně výtvorem své doby, ve které žije a svého okolí, se kterým žije. A mně nemůže žádný Čech vyčísti, že bych proti jeho národu měl někdy ve svém životě nějakou předpojatost. A to jediné mi přiznáte, že jako zástupce německého národa a to německého lidu venkovského nikdy jsem nebyl chauvenem. Německý lid venkovský není také tím chauvinistickým národem, který vede do jisté míry rozbroj, nýbrž němečtí a čeští rolníci na jazykovém rozhraní mého volebního kraje snášeli se po staletí a žili vždy v dobré shodě, což říkám k vlastnímu svému uspokojení, že v hospodářských spolcích vlastně zasedáme společně pohromadě. Poukazuji při tom k tomu, že v Zemědělské radě zasedáme společně v jednom výboru a že jsme po celých 25 nebo 30 let si vždy navzájem rozuměli. Mohu vám říci, že tam u nás zasedáme spolu s českými chmelaři v jednom spolku, ve spolku pěstitelů chmele; oni mluví česky a my mluvíme německy, je tam některý úředník, který rozřeší problém, když někdo neumí česky a druhý německy. Kde je dobrá vůle, cesta se již najde."
(Celý projev)
Zulegerovi němečtí agrárníci se ostatně jako Bund der Landwirte ve 20. letech dostali i do vlády nového Československa. Zařadili se mezi tzv. aktivistické strany. Dá se tedy říci, že Zuleger odešel na vrcholu své kariéry, krizová třicátá léta již neviděl.
Ještě v prosinci 1928 proběhla oslava Zulegerových sedmdesátin. Z hotelu Zlatý anděl v Žatci se hosté vypravili auty do Libočan. Sešlo se na 180 zástupců různých zejména zemědělských organizací a spolků, opat tepelského kláštera i vlivní politici té doby. Nechyběl samozřejmě ani žatecký starosta Schönfeld. Mnoho domů v Žatci se vyzdobilo na Zulegerovu počest vlajkami. Všichni gratulovali a přinášeli dárky. Kronika města Žatce zmiňuje, že příliv gratulantů trval dvě hodiny (2. díl, s. 474).
Již 16. 4. 1929 však Zuleger v nemocnici v Chomutově po operaci zemřel. 18. 4. 1929 se v Libočanech konalo zmíněné hojně navštívené smuteční shromáždění. Místní i hosté z dálky se zařadili do smutečního průvodu, který vedl opat Helmer z tepelského kláštera. V Žatci byly vyvěšeny smuteční vlajky na budovách i na radnici. Na žateckém hřbitově najdeme dodnes několik hrobek této rozvětvené rodiny, např. hrobku s deskou jeho otce Engelberta. V matrice úmrtí je však u T. Zulegera zmíněno, že byl pohřben v Libočanech.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D
