Helene Hassmann

Helena Hassmannová byla dcerou liberálního starosty Žatce a poslance zemského sněmu JUDr. Theodora Hassmanna. Ten byl starostu v letech 1861–1876, tedy v době rozvoje železniční dopravy a místního průmyslu, ale také např. cholery či války Pruska s Rakouskem. V šedesátých letech měl Žatec necelých 8000 obyvatel, o patnáct let později již více než 10 000.

 

Helena se narodila roku 1854. Velmi si vážila svého otce. Později se nebála hlasitě ozvat, když vytkla městskému historiku Adolfu Seifertovi, že podle jejího názoru nedostatečně ocenil ve své knize o historii města otcovy zásluhy. Snad i proto roku 1902 věnovala žateckému německému muzeu soubor dokumentů a článek „Aus der Preußenzeit" (Z pruské doby) z novin Saazer Anzeiger, věnované prusko-rakouské válce roku 1866. Vše svázané do ozdobných desek.

 

Žatec roku 1866 patřil k oblastem obsazeným pruskou armádou. Místní Němci chápali samozřejmě válku mezi tehdejším Rakouskem a Pruskem jako „Bruderkrieg", tedy bratrskou válku. Přesto se však Prusů báli.

 

Helena v úvodu svého článku líčí idylu tehdejší doby, kterou přerušil vpád nepřátelského vojska. Vzpomíná na malou školu u kostela, temné uličky bez řádného dláždění a osvětlení. Ale i na oblíbené korzo místních v tehdejší Wussinově (dnes Komenského) aleji, pověst místního chmelařství či bohatý společenský život.

Hassmannovi bydleli tehdy v domě vedle kostela. Starostova rodina zůstala i při blížícím se nebezpečí ve městě, úřad fungoval. Místní začali ukrývat cennosti i zboží. Helena vzpomíná, že jejich rodina jen zakopala otcovy zbraně v lese u Holedeče. Brzy přišly zprávy, že Prusové již obsadili Teplice a Chomutov. Nejdůležitější osobou se tak stal ponocný, který vyhlížel nepřítele. Ten dorazil v neděli. V kostele při bohoslužbě všichni slyšeli jeho pravidelný krok. Prusové napochodovali Kněžskou bránou. Bylo jich kolem tisíce, na což město nebylo připraveno, přesto se vojáci rychle rozmístili po domech k noclehu. Helena píše, že u nich byli ubytováni nejprve dva oficíři s pobočníky, z nichž jeden byl v civilu právník, stejně jako Helenin otec. Šok však utrpěla, když při dalším průchodu vojsk Žatcem jejího otce z radnice odvedla skupina vojáků přes most přes Ohři až do hospody U černé slepice (v č.p. 542 v dnešní ulici Osvoboditelů, dnes zbořeno), kde měli Prusové hlavní stan. Prusům se totiž nelíbil pivovar na kopci. Považovali ho za vojenskou pevnost. Theodor Hassmann je ale přesvědčil, že pivovarské komíny nejsou nebezpečné a že ve městě nejsou vojáci. Poté byl odveden zpět.

Helena dále vzpomíná, jak v jejich domě bydlel jistý náročný pruský hrabě, který si vozil vlastní postel, či jak ji fascinoval pohled na pruskou okovanou pokladnici. Zmiňuje rovněž, že Prusové byli rádi, že mají v Žatci klid, chutnalo jim pivo, někde pomáhali i v domácnostech, dokonce se pokusili uspořádat pro místní koncert v zahradě Střelnice, kam ale téměř nikdo z obyvatel nedorazil.

 

Helena ve svém článku cituje rovněž rakouské a pruské dokumenty, které pro muzeum k článku přiložila. Starosta totiž dostal od rakouské strany pokutu, kterou mu Prusové zase chtěli uhradit. Když odmítl, Prusové částku věnovali na místní chudé a Rakušané pokutu zase odvolali. Úřední šiml řádil i za války.

Ač pruská okupace proběhla v relativním klidu, hůře bylo po ní, protože pruské vojsko přineslo s sebou do města choleru, která stála život mnoho místních obyvatel. Doplňme, že Prusové obsadili Žatec na dva dny v červenci a na osm dní v srpnu roku 1866. Děsivá epidemie cholery vedla k tomu, že byl založen nový (dnešní) městský hřbitov.

 

Ale vraťme se opět k Heleně Hassmannové. Helena proslula také jako organizátorka - dnes bychom řekli - městských kulturních akcí. Podílela se např. na programu velké slavnosti spolku ostrostřelců spojené s výročím údajného udělení městského znaku v červnu roku 1910. Akce se jako čestný host zúčastnil vévoda Karel Habsburk, budoucí poslední český král, který byl patronem žateckého spolku ostrostřelců. Součástí byl také historický průvod v režii právě Heleny Hassmannové a slečny Anny Petrowitzové. A přehlídka místních spolků. Obě zmiňované dámy byly Karlovi Habsburskému posléze představeny v budově Střelnice. Helena obdržela spolu s dalšími organizátory jako dík jeho fotografii s podpisem.

 

Průvod kromě historických postav představil také dvě mytické - Saazii (patronku Žatce Žatecii) a Austrii (patronku Rakouska). Karel spatřil na náměstí před radnicí rovněž chmelový tanec, který předvedly dívky oděné do bílých šatů. Tanec byl inscenován podle zobrazení z roku 1833, kdy jej obdivoval na dnešním Hošťálově náměstí při své návštěvě Žatce císař František I. s chotí. Helena napsala rovněž oslavné verše, jak bylo tehdy zvykem. Literární činnost byla jejím dalším koníčkem, psala prózu i poezii.

 

Za první světové války spolupracovala s Červeným křížem. I po válce se starala o hroby vojáků padlých v boji. Byla činná v místní politice, po válce byla zvolena do městského zastupitelstva. Věnovala se hlavně zdravotnictví a školství. Byla typickou Rakušankou, a byť se občas neubránila kousavé poznámce směrem k Čechům, nebyla radikálního smýšlení, stejně jako její otec.

 

Zemřela po dlouhé nemoci 5. srpna 1925. Kronikář jí věnoval pochvalný nekrolog. Její ostatky byly zpopelněny a uloženy do rodinného hrobu, který existuje dodnes na žateckém hřbitově.

PhDr. Milada Krausová, Ph.D.