Franz Jellinek byl žateckým starostou v letech 1845–1850. Byl pátým a posledním královským purkmistrem, tedy nevoleným, ale jmenovaným rakouskými úřady na základě nařízení z doby vlády Josefa II. To je také zároveň odpověď na otázku, jak se mohl stát v převážně německém Žatci 19. století starostou muž slovanského původu. Jellinek, psaný také často jako Gelinek, byl jmenován dvorským dekretem 8. srpna 1845. Dosud působil jako magistrátní rada v Klatovech. Jako starosta předsedal zároveň i kriminálnímu soudu.
Jellinek jako starosta inicioval vznik žateckého divadla, které se stavělo v letech 1848–1849 pod stavebním dozorem Antona Grimma. Ve městě se také pokračovalo s budováním kanalizace u náměstí. Jako u většiny starostů se zmiňuje, že Jellinek se věnoval péči o chudé.
Největší zkouškou byl pro něj revoluční rok 1848, který i jeho zásluhou proběhl ve městě relativně klidně. Zůstalo jen u diskuzí, přehlídek, provolání, mší a shromáždění. A kritiky starosty, jehož slovanský původ i názory mnohé začal iritovat. Nebyl přitom žádný revolucionář. Jellinek byl naopak věrný rakouskému císaři a odmítal u části Žatečanů populární názor, že by se Rakousko mělo připojit ke sjednocenému Německu.
Ani městský historik Adolf Seifert si neodpustil štiplavé poznámky na téma starostova smýšlení. V druhém dílu knihy o historii Žatce (Geschichte der königliche Stadt Saaz von den ältesten Zeiten bis in die Gegenwart, 1894, s. 687) neopomněl poznamenat, že Jellinek byl „nach Geburt und Gesinnung Slave", tedy „původem a smýšlením Slovan". Na jeden z dokumentů pro zástupce Žatce v Praze z roku 1848 dle Seiferta připsal (s. 689): „Mit allen einverstanden, was aus dem Grundlage der Gleichstellung beider Nationalitaeten hervorgeht" („Se vším souhlas, co vyjde ze základny zrovnoprávnění obou národů.") Třetí rýpnutí ve jmenované knize (s. 695) se týká faktu, že starosta přestal roku 1848 vést radniční pamětní knihu. Zápis o sbratřovacím shromáždění v Chomutově mezi Sasy a českými Němci ukončil dokonce uprostřed slova.
Jak to tedy vypadalo v Žatci roku 1848? Vládlo jakési podivné rozdvojení. I v Žatci zavládlo nadšení v souvislosti s přípravou slibované rakouské ústavy, zvané tehdy konstituce, Tu měl projednávat sněm ve Vídni. Mnozí začali nosit kokardy v rakouských barvách. 27. března se konala velká slavnost za účasti všech úředníků, spolků, husarů a místní Národní gardy. Zpívala se rakouská hymna a byla sloužena bohoslužba. Brzy však zavládly obavy z emancipačních snah Čechů. Němci si chtěli udržet svou pozici v Rakousku. Mnozí začali uvažovat o možnosti připojení Rakouska k Německu. Starosta Jellinek byl vyzván, aby na radnici vyvěsil vlajku v německých barvách. Německé barvy se začaly objevovat na řadě žateckých domů. Jellinek nakonec zvolil kompromis. Na radnici zůstaly rakouské barvy a přibyla i vlajka v těch německých.
Do Frankfurtského sněmu (německý sněm zvoucí k účasti i Němce z rakouských zemí, propagující velkoněmeckou myšlenku) byl za Žatec vyslán JUDr. Emil Rössler, rodák z Mostu, právní historik žijící ve Vídni. Ten se ve městě objevil 18. května až po svém delegování. Byl zde slavnostně přijat, ovšem nikoliv starostou. A. Seifert zmínil, že starosta měl kvůli delegování zástupce na německý sněm „zarputilý vztek". (Die Stadt Saaz im 19. Jahrhundert, 1902, s. 286). Přesto zvonily zvony, a kvůli Rösslerovi byla připravena slavnostní tabule pro 160 hostů.
Po květnové fázi revoluce ve Vídni zavládla opět jiná nálada. Starosta proto zorganizoval sepsání loajální adresy pro Rakousko, které podepsalo 160 žateckých občanů. Byla zaslána 20. května na gubernium v Praze. Již 22. května na ni odpověděl hrabě Leo Thun. 13. června byl zvolen za Žatec do vídeňského sněmu majitel realit Karl Petrowitz (budoucí žatecký starosta). Nepokoje v ulicích Prahy a Vídně však jednání sněmu ve Vídni znemožnily. Část německých okresů navíc protestovala proti, podle jejich názoru, nedostatečnému zastoupení. 8. července byl zvolen do sněmu za Žatec vynikající řečník, lékař Ludwig von Löhner z Vídně.
Zrušení poddanství (roboty) roku 1848 znamenalo, že Žatec přišel o pozemky, které spravoval jako feudální vrchnost. Náhradou získal rozhodnutím vyvazovací komise 100 000 zlatých, což nebylo považováno za právě dostatečné.
Žatec důstojně oslavil nástup Františka Josefa I. na rakouský trůn (2. 12. 1848). Slavilo se na Silvestra bohoslužbou, přehlídkou místní posádky a Národní gardy. 18. srpna slavil Žatec císařovy narozeniny, což se zde stalo tradicí. Proběhla opět bohoslužba a přehlídka vojáků, Národní gardy a ostrostřelců. Bylo také připraveno pohoštění pro chudé, kteří dostali i peněžní dar. Večer bylo hráno amatérské divadelní představení.
Porevoluční období přineslo změnu v řízení měst, která si nyní směla volit své starosty a radní. Přednost měli pochopitelně místní. Na jaře 1850 tak byl v Žatci zvolen starostou Karl Petrowitz. Jellinek odešel do Plzně, kde se stal předsedou nového Krajského soudu.
Zemřel 27. září 1887 ve věku 84 let v Bubenči u Prahy jako dvorní rada. Zpráv o jeho osobním životě je bohužel velmi málo.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
