Čeradická brána byla součástí opevnění Pražského předměstí, o kterém se soudí, že 
mohlo vzniknout ještě před husitskými válkami. Její původní název byl Majnušská brána podle místní rodiny Majnušů, která v Žatci žila od 20. let 16. století. Její členové sice nezasedali v městské radě, ale patřili mezi nejbohatší. Právě poblíž brány měli Majnušovi rozsáhlé pozemky. Koncem 16. století mizí v pramenech jméno Majnušů a ztrácí se i původní název brány. Slezský kreslíř Jan Willenberg ji zakreslil na svém dřevorytu Žatce z roku 1611 a opatřil číslem 32 – do legendy se ale ani její popis nedostal. Žatec jako sídlo kraje dodával vojáky do krajské hotovosti a právě na prostranství před Majnušškou branou se hotovost shromažďovala a odbývalo se zde její vystrojení, nazývané tehdy mustruňk.
Dne 27. října 1619 v odpoledních hodinách dorazil k Majnušské bráně průvod „zimního“ krále Friedricha Falckého mířícího na pražskou korunovaci. Zde ho očekávala městská rada a purkmistr mu předal symbolické klíče od bran a písař přednesl latinskou řeč, v níž krále přirovnával k biblickým hrdinům. Manželky konšelů obklopily kočár královny, která byla ve vysokém stupni těhotenství. Jejich jménem, opět latinsky, promluvil student převlečený za ženu. Poté vjel průvod branou do města. Král byl v Žatci ubytován v domě Maxmiliána Hošťálka (popraveného roku 1621 na Staroměstském náměstí s jinými zástupci odbojných stavů), takže můžeme s nadsázkou říci, že před Majnušskou branou začala Hošťálkova osobní tragedie.
Pohled od jihu na místo bývalé Čeradické brány po jejím stržení a následných terénních a stavebních úpravách celého prostoru. Zobrazení zachycuje snížený terén v linii bývalého příkopu (?), překlenutý novodobým přemostěním (olej na plátně nezn. autora z r. 1835)
O několik století později vjížděla do města na stejném místě jiná panovnická návštěva s průvodem. Brána však tehdy již nestála. Dne 17. září 1835, přivítala městská rada před slavobránou na místě tehdy již zrušené Čeradické brány nového císaře Ferdinanda I. s manželkou Marií Annou Karolinou. Slavobránu zachytila tehdy veduta, která je dodnes zachována ve sbírkách Regionálního muzea K. A. Polánka v Žatci.
Zánik Čeradické brány datujeme do roku 1834 a souvisel s modernizací města a s okrašlovacími snahami jeho vedení. Krajský úřad se již od počátku 19. století pokoušel svými dekrety docílit vyčištění zabahněného prostoru ve vnějším opevnění Horního předměstí, které zůstávalo spíše skládkou. Nový impuls přišel s krajským hejtmanem Ferdinandem Wussinem (hejtmanem 1820-1837), kdy na začátku 20. let 19. století proběhly úpravy na úrovni dnešní ulice Komenského alej. Byly zbourány mýtní domky, vyrovnán terén, založena silnice a mezi silnicí a zahradami byla vysázena široká alej či spíše promenáda s alejí ořešáků a keřů, která byla nakonec pojmenována po Wussinovi. Na začátku aleje u Čeradické brány vzniklo malé okrasné jezírko, z něho byla voda odváděna do Čeradické rokle. V návaznosti inicioval hejtman Wussin v letech 1822-1825 stavbu nové silnice směrem na Radíčeves a Podbořany, která se v Lubenci napojovala na karlovarskou silnici. Vyvrcholením těchto snah bylo bohužel vzpomenuté zbourání Čeradické brány. Její skutečné rozměry a přesné umístění odhalil až archeologický výzkum v roce 1996.
