Mladší a pozdní doba bronzová – kultura knovízská a štítarská (1 300 – 800 př. n. l.)
V průběhu 13. století př. n. l. je mohylová kultura vystřídána kulturami knovízskou a na ni navazující štítarskou (názvy podle lokalit Knovíz u Slaného a Štítary u Kolína), reprezentující již mladší a pozdní dobu bronzovou. V případě posledně jmenované spíše než o samostatnou kulturu jde o nejmladší vývojové období kultury knovízské, i když s určitými specifickými rysy. Ke kulturní proměně došlo plynulým déletrvajícím vývojem, neboť v počátcích knovízského období se vyskytuje ještě řada památek připomínajících předchozí obyvatelstvo kultury mohylové. Čechy, a tedy i Žatecko, se tehdy dostaly do okruhu tzv. popelnicových polí s kontakty zejména do bavorského Podunají.
Na rozdíl od střední doby bronzové, kdy známe jen velmi malý počet sídlišť a podobu obytných staveb téměř vůbec, máme z mladší a pozdní doby bronzové početné doklady osídlení z katastru prakticky každé dnešní obce. Z celých severozápadních Čech je registrováno téměř 350 nalezišť knovízské a štítarské kultury. Na Žatecku je to v průměru asi 18 lokalit na každých sto čtverečních kilometrů. Všechny osady však neexistovaly současně – zdá se, že lidé tehdy sídlili na jednom místě po dobu jednoho a půl až dvou století. Poté se obyvatelé přestěhovali o několik kilometrů dál, aby se po stejném časovém období vrátili zase na původní místo. Důvodem těchto přesunů mohly být např. špatné hygienické poměry či nedostatek přírodních zdrojů (např. dřeva) v nejbližším okolí. Ačkoliv mělo Žatecko díky vysušování klimatu v té době podobu stepi, bylo hustě obydleno sítí pravidelně rozmístěných sídel.
Domy byly nejprve sloupové konstrukce, stavěné na povrchu, později byly v oblibě tzv. polozemnice, s podlahou zahloubenou pod okolní terén. Takové stavby byly běžné zejména v pozdní době bronzové. Na obytnou část osady navazovala část hospodářská. Zde se nacházela různá technologická zařízení, např. pece, místa pro těžbu hlíny, ale zejména desítky, někdy až stovky zásobních jam na obilí, které posléze sloužily jako jámy odpadní. Obsahují zpravidla početné střepy rozbitých nádob. V Čachovicích se v jednom takovém objektu našel sklad více než třiceti celých nádob – zejména různé koflíky, mísa, talířek a zbytky velké nádoby. Nejspíše jde o celou soupravu sloužící k obřadnímu pití. Keramika se tehdy vyráběla a spotřebovávala ve značném množství. Takový obraz osídlení poskytl výzkum na několikahektarové ploše pískovny ve Velemyšlevsi, další rozsáhlé sídliště bylo prozkoumáno např. u Roztyl. V Lišanech je leteckou prospekcí zachyceno podobné knovízské sídliště na ploše asi 500 x 150 metrů, zatím zkoumané jen zčásti.
Kromě běžných zemědělských sídel, majících někdy podobu jakýchsi uzavřených hospodářských dvorců, se na počátku mladší doby bronzové a poté znovu na rozhraní mladší a pozdní doby bronzové budovala i výšinná sídliště a hradiště. Takovou knovízskou pevností byl vrch Hradiště nad Černovicemi u Chomutova, obehnaný věncem kamenných hradeb se dvěma bránami. Další doklady o osídlení výšinných strategických poloh jsou např. z Rubína a Úhoště u Kadaně. V neobvyklých nadmořských výškách na úpatí a svazích Krušných hor vznikla tzv. horská sídliště, např. u osady Místo poblíž hradu Hasištejna, na vrchu Jedlová poblíž Podhůří a vrchu Hůrka u Krásné Lípy. Ta nejspíše souvisí s prospektorskou činností či ochranou přírodních zdrojů – cínu a mědi. Zpracování bronzu ve velkém dokládají hromadné nálezy – depoty. Jeden z největších o hmotnosti přes čtyřicet kilogramů se našel v Lažanech severně od Žatce. Důvodem vzniku hradišť a výšinných sídlišť mohla být např. kontrola dálkových cest a obchodu, účely obranné či prestižní – např. sídlo vyšších společenských vrstev – náčelníků a jejich družiny.
O existenci takové rodové aristokracie, skupiny lidí, kteří ovládali už větší územní celky, svědčí výjimečná koncentrace několika bohatě vybavených hrobů na jihozápadním okraji Žatce. První byly objeveny v pískovně na Macerce. Asi kilometr odtud se při dostavbě vodárny v poloze Na Klínu našel další unikátní hrob. Výlučnou roli pohřbených odrážela i poloha hrobu v krajině a vztah k ostatním hrobům a pohřebištím. Pohřeb z vodárny "Na Klínu", umístěný na nejvyšším místě terénu, měl jistě i po smrti připomínat nadřazenou roli zemřelého v tehdejší společenské hierarchii. Obraz existence nejvyšší společenské vrstvy doplňuje ještě jeden výjimečný pohřeb, který pochází z protilehlého návrší Černovka. Podle úpravy hrobové jámy lze usuzovat na to, že zde byla pohřbena žena mající úzké vazby na oblast středního Německa. Pro Žatec, který tehdy byl nesporně mocenským střediskem středního Poohří, lze v rámci kontaktů mezi náčelnickými rodinami kulturně příbuzných kmenů předpokládat návštěvy cizinců, poslů i příchod urozených nevěst z větší dálky. Tak i tato žena mohla být cizinkou, která se díky dynastickým sňatkům do Žatce přivdala ze západu.
„Kontakty" žateckých náčelníků ze sklonku mladší doby bronzové však nebyly orientovány výhradně na západ. Střední Evropu od 13. století př. n. l. významně zasáhly i kulturní vlivy z egejské oblasti východního Středomoří. Ty se v nálezech projevují právě nebývalou okázalostí pohřebních obřadů spojených s průvodem na voze a picími rituály. Vládci středního Poohří přijímali "image" řeckých héroů, jak je známe z Homérových eposů. V našich končinách se tehdy po jejich vzoru objevuje válečný vůz tažený dvojspřežím, okrouhlý štít, pancíře, helmy a náholenice, připomínající součásti ochranné zbroje východního Středomoří. Význam koně jako symbolu jízdních bojovníků dokumentuje objev rituálního koňského pohřbu v jámě z pozdní doby bronzové v Roztylech či kostěná postranice z Dobříčan.
Je otázkou, na kterém místě Žatce tito vládcové tehdy sídlili. Ze strategického území žatecké ostrožny sice známe keramiku ze sklonku doby bronzové asi z deseti různých míst. Ta je však vesměs o něco mladší než zmíněné hroby, nebo již patří následující kultuře štítarské. Každopádně na sklonku knovízské kultury a v kultuře štítarské byl i tento prostor hustě osídlen a patrně i opevněn. Pás knovízských a štítarských sídel je ovšem doložen i v bezprostředním sousedství bohatých hrobů a táhl se po obou stranách údolí bezejmenného potoka od dnešní nemocnice až po civilní letiště. Další rozsáhlá lokalita (dosud nezkoumaná) byla objevena leteckou prospekcí právě v okolí nálezu bohatého hrobu v poloze Na Klínu u městské vodárny.
S knížecími hrobkami tehdejší nobility, pro jejíž reprezentaci se vyráběly i dovážely luxusní bronzové nádoby, kontrastují chudé žárové hroby ostatních obyvatel. Spálené ostatky bývají umístěny v nádobě do mělké jamky, občas i s několika dalšími předměty. Někdy nad nimi byla navršena i nízká mohylka. Takováto pohřebiště byla později často zničena hlubokou orbou. Proto jich známe oproti počtu sídlištních nálezů jen velmi málo (např. Velemyšleves, Vikletice). Rozsáhlejší hřbitov byl prozkoumán pouze ve Staňkovicích u Žatce. S dvaceti žárovými hroby patří k největším pohřebištím štítarské kultury u nás. Kromě několika bronzových předmětů se zde našly i dvě železné tyčinky a kroužek – jedny z nejstarších dokladů užití tohoto kovu u nás.
O existenci ještě jedné složky tehdejší společnosti snad až v úrovni „otroků", jimž se nedostalo práva ani na běžný kremační obřad, možná svědčí často nalézané lidské kostry či jejich části pohozené v odpadních jámách na sídlištích. Lidské ostatky nebo jen jednotlivé kosti nesou často stopy násilných zásahů – ukamenování, řezání, sekání i opékání. Nezřídka jsou to zohavená těla s odťatými končetinami, těla doslova rozsekaná na kousky a pak znova přibližně sestavená, hromadné hroby rozčtvrcených jedinců či jednotlivých lebek. Příkladem může být lidská kostra pohozená do odpadní jámy v Dlouhé ulici v Žatci. Jedna noha byla vyvrácená v nepřirozené poloze, druhá chyběla úplně. Lebka byla rozdrcena kamenem. Tyto hrůzné nálezy jsou patrně výsledkem rituální antropofagie – obětí spojených s pojídáním lidského masa. Zčásti to mohou být i doklady drastických právních úkonů – poprav spojených s utlučením či ukamenováním
Významné lokality: Velemyšleves, Lažany, Lišany, Roztyly, Žatec, Staňkovice
