Josepfine Baker, vlastním jménem Freda Josephine McDonald, se narodila 3. června 1906 v St. Louis v Missouri v USA. Tato francouzsko-americká herečka, zpěvačka a tanečnice latino-hispánského původu byla nejen umělkyní výrazně exotického zjevu i chování, ale také odvážnou bojovnicí za svobodu a rovnoprávnost.
S (minimálně pasivním) rasismem se seznámila už jako dítě. Od malička sloužila v bělošské rodině. V jižanském Missouri nemohla jako dcera Španěla a Senegalky čekat lepší sociální postavení než služebné. To jí ale nestačilo. Odjakživa milovala tanec a od devíti let vystupovala po práci jako dětská zpěvačka a tanečnice v nočních klubech.
Už coby sotva šestnáctiletá prorazila v malé divadelní skupině. O rok později (v roce 1923) se dostala do New Yorku a jako sboristka si zde také poprvé zatančila před kritickou místní smetánkou na jevišti jednoho místního hudebního divadla. Měla přirozený talent a propracovala se až na sólovou tanečnici na Broadwayi. I když u obecenstva zaznamenávala neuvěřitelné úspěchy, byla stále jen "energií nabitou tancující černoškou", které honorace sice zatleská, ale ruku jí nepodá. Dosažená sláva má tak pro mladou Josephine trpkou příchuť.
Po úspěšné newyorské sezóně proto bez velké lítosti odjela s černošskou revue Black Birds v roce 1926 do Evropy, aby hostovala v Paříži s Revue negre. Paříž podle dobového tisku "zalapala po dechu" a padla Josephině k nohám. I pro ni se stala metropole nad Seinou osudovou. Pro studio Odeon hned v prosinci 1926 natočila své první gramofonové nahrávky. Na víc než jedno desetiletí se stala hlavní atrakcí pařížských podniků Les Folies Bergere či Casino de Paris a nakonec i vlastního nočního klubu, který nesl pojmenování Chez Josephine.
Pro Evropu se v předválečné době Josephine stala ztělesněním hot-jazzu. Charleston, který byl tehdy módním tancem, předváděla do té doby nevídaným způsobem: Jako tornádo vířila na jevišti či parketu zakrytá pouze pštrosím vějířem nebo ve své pověstné sukénce z banánových listů. Byla ve správný čas na správném místě a ovlivnila vkus a estetické vnímání lidí tehdejších i příštích generací. Znenadání zastínila i takové hvězdy jako byla Sarah Bernhardt, či tenkrát velice populární Ďagilevův ruský balet a stala se okamžitě miláčkem francouzského publika.
Později sklízela značné úspěchy po celém starém kontinentu i díky šansonům. Odevšad se ale vždy a ráda vracela domů, do Paříže, a roku 1937 vděčně přijala francouzské státní občanství. Rodné Americe nikdy neodpustila segregaci černých a bílých. Ač byla již světovou hvězdou, nemohla při svém americkém turné večeřet v "bílé" restauraci nebo se ubytovat v jednom apartmá se svým francouzským snoubencem bílé pleti. Ve Francii ale barva její kůže nikoho nepohoršovala, právě naopak.
Že Francii skutečně miluje, dokázala už brzy. Za její aktivitu v době 2. světové války, kdy aktivně pracovala jako špionka a vyzvědačka proti německým fašistickým okupantům, jí bylo uděleno nejvyšší francouzské státní vyznamenání Řád čestné legie, které dodnes získala jen hrstka žen. Pro novou vlast nasadila Josephine Baker doslova vlastní život. Francouzská výzvědná služba využila její kontakty i schopnosti. Na její popud odjíždí (pod záminkou koncertního vystoupení) do Lisabonu. Tam se jí daří odhalit několik agentů nacistické výzvědné služby. Navazuje kontakt s vedoucím německé bezpečnostní služby Heinzem Reinnertem a daří se jí od něj pro Sûreté Nationale získat cenné informace.
Do konce 30. let nazpívala víc než stovku písniček. S jejím uměním se mohl seznámit nejen omezený počet pařížských nočních podniků, ale i miliony filmových diváků. Zahrála si (a hlavně zatančila) už v němém filmu Svůdná Paříž. Film se promítal i v Praze, a to hned v roce 1927, kdy byl dotočen. Josephine vystupovala snad ve všech významných střediscích zábavy po celém světě. Zpívala a tančila také na scéně vídeňského divadla Johanna Strausse. Z Vídně se Bakerová vydala před Budapešť, Bukurešť a Gdaňsk do Kodaně a na zpáteční cestě do Německa se zastavila i v Praze. Podruhé pak v Praze vystupovala v roce 1932.
Od roku 1950 pobývala na svém zámečku Les Milandes v jižní Francii. Jako celý svůj život se i ve svých zralých letech aktivně angažovala v hnutí proti rasové diskriminaci. Ujala se výchovy dvanácti adoptovaných dětí různých ras a různého náboženství. Už jí táhlo na sedmdesátku, ale ona se stále objevovala na jevištích různých hudebních síní, také v berlínském Friedrichstadt-Palastu nebo newyorské Carnegie Hall. Ve věku šedesáti osmi let ji během vystoupení v Paříži postihla srdeční mrtvice. Zemřela 12. dubna 1975 a je pochována v Monaku.
