Žatecké slunovraty byly vždy poněkud specifické. Měly totiž tradičně politický a nacionální podtext, a to už od 19. století, kdy se jejich režie chopila místní pobočka Svazu Němců v Čechách.
I v Žatci se pálily ohně, tančilo a zpívalo. Ale také řečnilo a provokovalo. Místní Němci, kterých byla ve městě většina, pojímali oslavu nástupu léta také jako demonstraci síly germánského ducha a německé sounáležitosti. Místo oslav se měnilo podle toho, jak se město rozrůstalo. Píše se o nich v kronice a sporadicky v dobovém tisku. Existují i vzpomínkové články sudetských Němců, protože se jednalo o skutečně masové akce.
V opisu městské kroniky (tzv. Födischova) najdeme zmínky o slunovratu často v tzv. dodatcích, tedy přípisech. První kronikář A. Seifert, který zemřel roku 1910, nacionalisty nemusel, jejich slunovraty proto patrně ignoroval. Herrmann Födisch, který pořizoval opis kroniky a dál ji vedl, byl naopak sám zapáleným slunovratovým řečníkem ve 30. letech 20. století.
Nikoliv první bouře
Představme si atmosféru oslav od konce 19. století. Konec století byl v Žatci poznamenán vystupňováním napětí mezi místními Němci a Čechy v souvislosti s centrálními spory o jazyková nařízení. První zmínka o slunovratu v kronice se vztahuje k roku 1899. Hojně navštívenou slavnost měla organizovat 21. června místní organizace Spolku Němců v Čechách. Hned následujícího dne dorazila bouřka s kroupami, dle kroniky se žatecké náměstí proměnilo v jezero a v části města bylo rozbito i na padesát okenních tabulí. Potlouklo úrodu a stoupla voda v dosud neregulované Ohři. Poněkud divoký začátek léta, který jako by předznamenal dramatičnost dalších slunovratů.
Slunovrat nebo demonstrace?
Roku 1900 mluvil na spolkové oslavě slunovratu Josef Patzel (1876–1927). Dnes je jeho jméno známo jen vybraným historikům. Patřil k německým nacionalistům, kterým tehdy bylo trnem v oku i Rakousko-Uhersko, protože by raději viděli připojení Sudet k Německu. Patzel pocházel z chudé žatecké rodiny. Pracoval u novin, které byly opakovaně zabavovány, skončil i ve vězení, protože měl způsobit srocení davu v žateckých ulicích. Později se stal předsedou Německé národně socialistické strany dělnické (DNSAP), kterou zastupoval od roku 1920 i jako poslanec. Strana DNSAP byla roku 1933 zakázána, členstvo přešlo do Sudetoněmecké strany. To již ovšem Patzel nežil. Zemřel roku 1927 v Opavě na chřipku.
Patzel nebyl jediným kontroverzním řečníkem žateckých slunovratů. Vraťme se k jejich bohaté historii. Přípis ke kronice z roku 1902 nás informuje o slunovratu rovnou jako o „velké nacionální demonstraci". Další noticka k roku 1904 zmiňuje založení Okresního spolku Němců pro politické okresy Žatec a Podbořany dne 19. 6. Slunovrat byl proto slaven poněkud s předstihem večer přímo v zahradě Střelnice. 21. června 1906 byl na hojně navštíveném slunovratu hlavním řečníkem Adolf Schmidt, předseda Německého spolku obchodních příručí.
Doba předválečná a válečná
K roku 1910 je poprvé zmíněno ve spojitosti se slunovratem jméno dalšího německého nacionalisty, učitele žatecké chlapecké měšťanské školy Johanna Heisera (1870–1933), s jehož jménem byl pak spojen až do poč. 30. let. Tisíce účastníků slavily v blízkosti vodárenské věže. O slunovratu 1912 víme, že byl opět hojně navštíven a jeho součástí byla slavnost v zahradě hotelu Nachtigall, v dnešní Masarykově ulici.
Ani v prvních letech první světové války nemohl slunovrat chybět. Byť měl poněkud tragický podtext, kterého si mnozí ještě nebyli plně vědomi. Slunovrat byl vždy i slavností mladých, a právě v červnu 1915 byli na frontu odváděni i osmnáctiletí chlapci z města. Listy kroniky jsou již plné jmen padlých. V červnu např. dorazily do města zprávy o smrti městského zahradníka Franze Urbana nebo varhaníka Otty Schischalla. 21. června se slavilo „jednoduše a přiměřeně době" v polích u Bezděkova. Již o dva dny později následovala další oslava – z důvodu dobytí Lvova. Město bylo vyzdobeno prapory a večer v půl deváté se konal velký pochodňový průvod za účasti všech spolků.
První léta první republiky
Opět jinou atmosféru přinesly slunovraty za první republiky. Karty se obrátily. Ačkoliv v Žatci měli stále převahu Němci, československé úřady měly hlavní slovo a mohly přistoupit k zákazům toho, co se jim nelíbilo. Němci na ně reagovali stěžováním si, i menšími provokacemi. Postup úřadů byl pro ně potvrzením názoru, že jsou v novém státě utiskováni. Již roku 1919 si stěžovali, že jim z programu tradičního slunovratu prakticky nic nezůstalo. A že Češi si směli uspořádat Husovy oslavy po svém i s průvodem, hudbou a ohni, což by za Rakouska-Uherska nebylo povoleno. Johann Heiser se stal právě roku 1919 místostarostou. Již tehdy byl aktivním členem nově vzniklé Německé nacionální strany (DNP), která od roku zastupovala německou menšinu.
Roku 1920 ostražitost českých úřadů poněkud pohasla a slunovrat v Žatci se slavil po starém, včetně tradičního organizátora. Opět se objevuje termín oslava „žateckého němectví". Organizátoři si libovali, že opět dorazily davy lidí, což v předchozích letech nebylo. Organizovaný přesun v průvodu se konal ze zahrady Střelnice v osm hodin večer. Šli v něm jako obvykle např. němečtí turneři (tedy členové tělocvičného spolku, obdoby našich Sokolů). Nechyběly žatecké pěvecké spolky, pobočka spolku Eghalanda Gmoi (spolek pro udržování tradic Chebska založený roku 1907), skauti a studenti. Slavilo se opět v pískovně u Bezděkova. Na programu byl zpěv starých německých písní, jak např. „My Němci se bojíme Boha tam nahoře, jinak ale ničeho na světě". Řečnili opět místostarosta Johann Heiser a Dr. Heinrich Zinke.
Atmosféra 20. let
Protičeské nálady a roztrpčení z poválečné doby byly ve 20. letech v Žatci stále silné. Připomeňme alespoň ostře protičeskou pamětní listinu z Heiserova pera, která byla uložena v září 1921 do makovice věže žatecké radnice při její opravě. Žatečtí Češi v něm byli označeni za přistěhovalce a objevila se i ostrá kritika první republiky. Z jejího textu si můžeme udělat představu o tom, co zaznívalo i v projevech na žateckých slunovratech. Dočteme se zde např.: „Starousedlíci v Žatci jsou pouze němečtí obyvatelé, čeští obyvatelé přivandrovali v posledních desetiletích. Podstatná část sem byla teprve po zřízení Československé republiky úředně přeložena. Versailleský mír učinil Žatec součástí Československé republiky, která z více jak poloviny je obývána ostatními národnostmi – Němci, Maďary a Slováky -, ale ovládána jenom Čechy, ostatní národnosti jsou všemi prostředky potlačovány a jsou okradeny o svá práva, proto je s touhou očekáván den jejich osvobození od tohoto státu."
„Hošťálkův" slunovrat
Žatecký slunovrat roku 1921 byl ostatně jedním z nejzajímavějších vzhledem k tomu, že ve stejné době Češi slavili výročí popravy Maxmiliána Hošťálka, který byl žateckým primátorem a jednou z obětí známé Staroměstské exekuce (1621). Do města dorazili Češi z celé republiky. Nechyběla delegace z Prahy v čele s primátorem Karlem Baxou. Němci právě slavili slunovrat v Bezděkově, dle kronikáře se tam vydala celá polovina německých obyvatel města. Hovořili stejní řečníci jako roku1920. Tisk (a nejen regionální) byl plný komentářů a kousavých poznámek obou stran. Němce zlobilo, že do města přijeli i „cizí" Češi. Oba průvody, ten německý i ten český stoupající od nádraží, se potkaly cestou. U hřbitova se pak potkaly s dalšími Čechy, kteří přicházeli z okolních vesnic. Kronikář odhadl jejich počet na tři až čtyři sta. Šli údajně potichu a s udivenými výrazy v obličeji, zatímco Němcům vyhrávala do kroku hudba.
Češi se sešli u budoucího Národního domu na žateckém náměstí a vyrazili ke kostelu za radnicí, k tzv. Hošťálkově hlavě, kde následovaly projevy. Plastika ve zdi kostela, označovaná v tisku chybně jako pamětní deska, byla ozdobena věncem. Hošťálek byl i tématem projevu v Bezděkově, Němci byli přesvědčeni, že kdyby žil, slavil by slunovrat s nimi.
V projevech ke slunovratu zazněly i reminiscence na první světovou válku, která byla pro Němce stále velkým traumatem. Znovu se objevila kritika toho, že jsou v novém Československu chápáni jako „hosté", byť tu žijí po staletí. Bylo s podivem, že byl udržen pořádek a došlo jen k drobným výtržnostem, když se němečtí mladíci pokusili večer sundat věnec z Hošťálkovy hlavy. Blíže k oslavě zde.
Klid před další bouří
Roku 1922 měl slunovrat již klidnější průběh. Dorazily opět tisíce „příslušníků německé národní pospolitosti" a Němci si opět nostalgicky zavzpomínali na dobu Rakouska-Uherska. Žatec žil v červnu tohoto roku i diskuzí o další finančně náročné regulaci řeky Ohře.
Zprávy o slunovratech v letech 1923-1930 jsou poněkud jednotvárné, viditelně se nedělo nic dramatického ani mimořádného. Opakují se pochvaly velké účasti a jméno J. Heisera jako řečníka. Sporadicky jsou zmiňovány některé zúčastněné spolky. Obsažnější je pouze zpráva o „velkolepé" oslavě roku 1925. V průvodu šly opět žatecké spolky, počet účastníků je odhadnut na 8–10 tisíc. Proslov měl profesor Rott ze Žatce a připojena je glosa, že na návrších v okolí vzplanuly slunovratové ohně jako důkaz toho, že celé Žatecko se hlásí ke starému německému zvyku i v nové době. Radikální Němci stále novou republiku nedokázali přijmout za svou, což se projevilo výrazně i v podobě slunovratů ve 30. letech.
Zajímavým příspěvkem pro zpracování historie žateckých slunovratů jsou vzpomínkové články znalce místních zvyků Josefa J. Rusta. Příspěvek Sonnwendefeier in Saaz vyšel v sudetoněmeckém periodiku Heimatbrief Saazerland (č. 6, 1975, s. 5). Popisuje podobu žateckého slunovratu právě v první polovině 30. let 20. století. Tehdy hořela slunovratová hranice stále ještě u Bezděkova, konkrétně u Pörnerovy stodoly, autor zmiňuje i vrch Homola (jinde se hovoří o Buberliku). Turneři v typických kožených kalhotách a bílých košilích vždy očekávali příchod krojovaných dívek s kyticemi polních chrp v rukou. Na louce vedle zmíněné stodoly pak předváděli lidové tance. Z místa bylo vidět na hřebeny Krušných hor, na kterých místní rovněž pálili slunovratové ohně. Němci chápali oslavu jako symbolické spojení se svými předky Germány, i svými soukmenovci v okolních vesnicích.
Smutečním pochodem s československou vlajkou
Zajímavý je pak rok 1933, kdy se v červenci na novém žateckém stadionu Flora konal sraz turnerů, na kterém řečnil i Konrád Henlein. Slunovrat se slavil měsíc předtím a byl malou předzvěstí této akce. Součástí byl velký průvod spolků, který vyšel opět od žatecké Střelnice. Hořela hranice, skákalo se přes oheň a zpívalo. Mnohé domy, kolem kterých průvod procházel, byly slavnostně osvětleny. K jednotě všech Němců vyzývali v projevech Dr. Wabra z Chomutova a Dr. H. Zinke ze Žatce. Josef J. Rust napsal ve svém dalším článku, že české úřady v tomto roce poprvé požadovaly, aby byla před průvodem nesena československá vlajka. Němci sice poslechli, ale mysleli si své. Rust píše, že „nemilé povinnosti" se ujal Dr. Zinke, který se na to vyzbrojil smutečním černým oděvem a kráčel s vlajkou v čele s typickým pohřebním výrazem (Sonnwendefeier in der alten Heimat, č. 6, 1981, s. 4.). Němce sarkasmus možná trochu přešel, když v prosinci 1933 zemřel na zápal plic jeden z tradičních slunovratových řečníků Johann Heiser.
Slunovraty na Floře
Velkou účast měl i slunovrat roku 1934. Kraj tehdy trápilo veliké sucho a oslava se konala na novém stadionu turnerů (Flora). Nebylo už tedy např. zapotřebí, aby řečník mluvil k účastníkům z velkého žebříku, jako tomu bylo u Bezděkova. Politický podtext oslavy však zůstal, a ještě více se vyostřil.
Roku 1936 se při oslavě slunovratu jako řečník představil Hermann Födisch. Jeho projev byl označen za „úderný". Nechyběla tradiční hranice, vystoupení pěveckého a hudebního spolku a pochodňový tanec v podání turnerů. Obliba slunovratů nepoklesla ani v následujících letech, hned v tom následujícím přišlo odhadem kolem 8 000 lidí. Okresní úřad roku 1937 zkrátil plánovaný program, který se konal opět na Floře. V osudovém roce Mnichovské dohody 1938 se na Floře sešlo 8–10 tisíc lidí. Úřady zakázaly organizovaný pochod na místo i zpět z obavy z výtržností. Němci si vše vynahradili na Floře roku 1939, kdy Žatec již byl součástí Říše. Na kopcích v okolí opět hořely slunovratové ohně a vrátily se i organizované přesuny. Ve zprávách o slunovratu nechybí nadšení z oslav v „osvobozené vlasti". Hlavní projev měl vedoucí krajského úřadu Dr. Hetz. SS a Hitlerjugend si uspořádaly dokonce vlastní oslavu slunovratu na Nussbergu (myslivecký sad) v Čeradické ulici. Druhá světová válka pak přinesla jiné starosti a po ní oslavy slunovratu v Žatci zmizely.
Je škoda, že se z těchto akcí dosud nepodařilo objevit žádné fotografie. Byly sice často velmi kontroverzní, ale i ony patří k historii města.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
