Spisovatelka a politička Božena Viková Kunětická byla první ženou, která byla zvolena do Českého zemského sněmu roku 1912. Bylo to za mladočechy ve volebním okrese Mladá Boleslav - Nymburk. Politicky činná byla i za první republiky, stala se dokonce senátorkou. I když za zajímavých okolností.
Narodila se v Pardubicích 30. července 1862 v rodině obchodníka s obilím a hostinského jako Božena Novotná.
Chtěla se stát herečkou, chodila na herecké hodiny a odehrála i několik rolí, např. na prknech Prozatímního divadla. Nakonec se stala učitelkou, ale když se roku 1884 provdala, musela své práce zanechat.
Vzala si cukrovarnického úředníka Josefa Vika. Brali se, jak si přála, na Vyšehradě. Rodina se ale pak z pracovních důvodů často stěhovala. Mezi Vikova působiště patřila města Štětí, Most, Duchcov, v 90. letech pak Pečky, Uhříněves a nakonec Český Brod. Není divu, že se Božena často porovnávala s jinou Boženou, totiž Boženou Němcovou, která se rovněž kvůli manželovi musela často stěhovat a měla existenční potíže. Podobala se jí i jinak. Dva synové manželů Vikových zemřeli jako děti na záškrt. Naživu zůstala jen dcera Vlasta. Josef Vik zemřel roku 1919.
Když se Viková Kunětická roku 1912 stala poslankyní Českého sněmu, vzbudilo to samozřejmě velký zájem tisku u nás i v cizině. Nebylo divu, Češi měli po Norsku a Finsku první poslankyni v Evropě. Mandát však nemohla vykonávat, protože byla zvolena v době vyostřených česko-německých sporů, kdy se sněm přestal scházet. Císař ho pak roku 1913 rozpustil.
Vše si vynahradila za první republiky, kdy zastupovala v Revolučním národním shromáždění Českou státoprávní demokracii, ze které se vyvinula Československá národní demokracie. Snažila se dvakrát dostat i do Senátu v letech 1920 a 1925. Fakticky se do něj dostala až roku 1925, jako náhradnice za Jana Herbena. Ovšem jen na měsíc, protože se opět konaly volby. Až do roku 1930 byla předsedkyní Zemské komise jmenované strany.
Některé její názory byly velmi vyhraněné, někdy bývá proto označována nejen jako feministka, ale i jako česká nacionalistka a antisemitka (kvůli postoji k hilsneriádě). Jako ctitelka předsedy své strany Karla Kramáře pochopitelně kritizovala prezidenta Masaryka. Neměla v oblibě ani Edvarda Beneše. Vždy vystupovala ostře protiněmecky, odmítala ale také např. uznat právní suverenitu Sovětského svazu, protože podobně jako Kramář obdivovala nekriticky staré Rusko v duchu slovanské vzájemnosti.
Její dnes již pozapomenuté literární dílo tvoří sbírky povídek, cestopisné obrázky, novely, romány i politické úvahy. Spolu se známější Eliškou Krásnohorskou se staly jako první spisovatelky členkami České akademie věd. Její divadelní hry (vždy se současnosti) uvádělo Národní divadlo, které tehdy vyhledávalo české hry i začínajících autorů. Autorka studie o dramatické tvorbě Kunětické Petra Štěpánková označuje za nejúspěšnější hru uváděnou na scéně Národního divadla satirickou veselohru z měšťanského prostředí „Cop" (1904), která se dočkala 27 repríz.
Literární dílo Boženy Vikové Kunětické se těšilo pozornosti zejména za první republiky, kdy bylo vydáno 15 svazků jejích sebraných spisů. Roku 1934 vyšel její životopis z pera J. Voborníka. Zájem o osobnost Boženy Vikové Kunětické narostl s oblibou tématu feminismu. Roku 2012 vyšly např. její politické projevy z let 1890–1926. Je také častým tématem různých studentských prací, a vzhledem k některým kontroverzním názorům i bulvárního tisku.
Rozebíráno je např. feministické zaměření jejích románů. Uveďme alespoň jeden z citátů z románu věnovaného životu tehdejších učitelek s názvem „Medřická" (1895): „Víte, myslím, že naše postavení jest ještě neustále totožné s postavením žen v národech necivilisovaných a divokých. Jsme otrokyně předsudků a pravidel. Co je u muže nedopatřením, jest u nás zločinem". Citát souvisí i s Boženinou kritikou tehdy nařízeného celibátu učitelek.
Někteří autoři však její feminismus označují ještě za umírněný, neboť vždy zdůrazňovala, že muž a žena mají své role. Její díla mají někdy nádech červené knihovny, jindy jsou realistická a psychologická. Kunětickou zajímal vztah mezi mužem a ženou i vnitřní ženský svět, manželské problémy, střet světa představ s realitou. Dokázala psát s ironií i sentimentem. Jindy se při zobrazení svých postav nevyhnula schematismu. Pestrost jejího světa vede některé badatele k tvrzení, že ve svých názorech neměla zcela jasno. Bývá označována za ráznou, emotivní ženu, někdy velmi náladovou. Ale vždy ochotnou jít za tím, co považovala za správné.
Svému vlasteneckému smýšlení dala Kunětická průchod i na Žatecku. Od roku 1921 žila v Libočanech u své ovdovělé dcery Vlasty, provdané Tiché. Vlasta Tichá zde vlastnila velkostatek a byla stejně aktivní jako její matka. Obnovila např. provoz místního pivovaru, který vařil až do roku 1939. Zřídila v obci Libočany také cihelnu a kino.
Kunětická se ráda zúčastňovala různých akcí narůstající žatecké české menšiny. Řečnila např. roku 1923 při slavnosti položení základního kamene Ústavu pro vzdělávání učitelů ve Studentské ulici. Místní Němce zlobila tím, že vozila české děti z regionu na výlety do vnitrozemí, aby se lépe naučily česky, poznaly ryze českou kulturu s českými pohádkami a písničkami. V Libočanech 18. března 1934 zemřela. Má zde i pamětní desku. V Žatci se po ní jmenuje ulice vedoucí od muzea směrem právě na Libočany.
Její urna byla uložena spolu s dalším na pietním místě na hradě v Kunětické hoře, po němž si zvolila přídomek. Ona sama si v závěti 
přála, aby byl její popel rozptýlen. Patrně po druhé světové válce byly urny předány rodinám. Roku 2008 byly ostatky uloženy do urnového háje krematoria Strašnice (evidenční číslo STU/5-1677a). Hrob je označen pamětním kamenem. Jsou zde uloženy rovněž ostatky její vnučky Vlasty Herlesové a jejího prvního manžela politika Františka Síse. Svůj malý náhrobek poblíž má i zmíněná Boženina dcera Vlasta Tichá.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
