Od doby, kdy byl v jedné žatecké cihelně roku 1863 nalezen vůbec první keltský hrob ve středním Poohří, se počet podobných nálezů podstatně rozrostl. Dnes odtud známe téměř 220 pohřbů asi z 60 lokalit. Lze však předpokládat, že skutečný počet pohřebních míst Keltů rozmístěných v krajině je přinejmenším dvojnásobný. Hřbitovy – většinou malé skupinky hrobů, ale i rozsáhlejší pohřební aglomerace skládající se z několika skupinek – se vždy nalézají ne dále než několik set metrů od současného sídliště. Často je hřbitov umístěn tak, aby „svět mrtvých" nebyl z osady v přímém dohledu. Keltové od 4. až do přelomu 3. a 2. stol. př. n. l. ukládali do země nespálená těla v poloze naznak a s hlavou nasměrovanou k severu. Někdy je nebožtík umístěn v dřevěné rakvi. Na rozdíl od skvostů ukládaných do knížecích mohyl nalézáme v hrobech historických Keltů ustálené sestavy předmětů hrobové výbavy: osobní bronzové a železné šperky a součástky oděvu, zbraně, zcela výjimečně nádoby či další předměty. Asi pětinu, někde dokonce až třetinu, společnosti tvořili muži - bojovníci, se standardní výzbrojí: mečem zavěšeným v plechové pochvě na opasku, kopím a štítem. Místní náčelníci, volení shromážděním lidu, se odlišují jen nepatrně – honosnější výzbrojí či závěsky na přilbě. Ženské protějšky ozbrojenců jsou vybaveny nánožními kruhy, náramky a nápažníky, několika šatovými sponami a kovovými součástkami opasků. Další vrstvy společnosti pak představují lidé, jejichž hroby jsou vybaveny pouze náramky, jedním nápažníkem, jednou či dvěma sponami či úplně bez výbavy. Zlato je na keltských kostrových pohřebištích zcela ojedinělým jevem. Ze všech prozkoumaných hrobů středního Poohří pouze dva obsahovaly předmět z tohoto vzácného kovu – drobnou perličku s otvorem uprostřed určenou k zavěšení na krk. Oba zlaté závěsky, nalezené v Soběsukách a Libočanech, měly prakticky totožnou váhu kolem tří gramů a mohou být odznakem zvláštního postavení jejich nositelů ve společnosti. V průběhu doby postupně ubývá počet bojovníků se zbraněmi, zvyšuje se však hodnota předmětů uložených s nimi do hrobu. Rozdíly ve vlastnictví však zdaleka nedosahují stavu, který jsme poznali v době knížecích mohyl kultury halštatské či časně laténské.
Reprezentativní vzorek společnosti s rysy „demokracie" poskytuje téměř šedesát keltských hrobů ze Soběsuk. Nekropole, rozkládající se na ploše několika desítek hektarů na pravém břehu Ohře sestávala z větších i menších skupinek hrobů i jednotlivých pohřbů ze 4. až poč. 2. stol. př. n. l. Další podobné, ale počtem hrobů mnohem menší hřbitovy, známe např. ze Staňkovic, Tvršic, Chotěbudic či Nehasic. Rovněž katastr Žatce byl v té době zalidněn – na nejméně pěti místech bylo objeveno minimálně osm hrobů. Muž v dřevěné rakvi s oděvem sepnutým železnou sponou, objevený v ul. Karla IV., je ovšem až dosud jediným pohřbem v zastavěné části města.
Je téměř jisté, že to byli právě keltští válečníci, kteří se přičinili o pád hradiště, vybudovaného na žatecké ostrožně v průběhu starší doby železné. Z hlediska „evropské" strategie to však byla pouhá epizoda, neboť hlavním vojenským cílem Keltů byl zejména jih Evropy. Od konce 5. stol. př. n. l. útočili na etruská města v severní Itálii, kolem r. 387/386 obsadili na sedm měsíců dokonce Řím a v roce 279 př. n. l. poplenili řecké Delfy. Kořistí z těchto více méně loupeživých výprav mohl být i zlatý nákrčník, skvostná ozdoba hrdla vyrobená patrně v Itálii ve 4. stol. př n. l., jehož jedna polovina o váze přes čtvrt kilogramu byla v r. 1899 vyorána na poli poblíž Oplot na Žatecku. Skutečnost, že byl záměrně zlomen, svědčí spíše pro kultovní manipulaci s ním v nějaké svatyni, než pro jeho uložení do země jako součásti hrobové výbavy.
Bojovníci, navrátivší se z výprav do Středomoří, však nepřinášeli domů pouze válečnou kořist, ale i poznatky o nových technologiích a odkoukané inovace, které pak uměli zručně využít a rozvinout. Tak již od 5. stol. př. n. l. se i na Žatecku používal rychle rotující hrnčířský kruh, v zemědělství se uplatnila železná radlice, kosa i ovčácké nůžky. Zpracování obilovin urychlilo zavedení nových typů mlecích žernovů a pro obchod měla převratný význam ražba mincí. Od 3. stol. př. n .l. zvládli Keltové mj. technologii výroby emailu a taženého skla a o sto let později již disponovali širokou škálou železných nástrojů, pilou a kleštěmi počínaje a pořízem, vrtákem či nýtovačem konče. Zdaleka ne všechny „zázraky techniky" se uplatnily všude. Zhruba od poloviny 3. stol př. n. l. došlo k soustřeďování specializovaných výrob jen na určitých místech a zvětšoval se rozdíl mezi „venkovem" a místními či regionálními centry.
O životě venkovského člověka na Žatecku v mladší době železné si lze učinit představu třeba na základě poznatků keltské vesnice prozkoumané u Soběsuk. Vykopávky zde odkryly plošně nejrozsáhlejší lokalitu z doby laténské nejen v Poohří, ale ve střední Evropě vůbec. Vesnice se skládala z několika samostatných hospodářských jednotek – dvorců. V jednom okamžiku ji obývalo ne více než několik desítek lidí. Ti bydleli v jednoprostorových obdélníkových domech s podlahou zahloubenou pod okolní terén. K vybavení domu patřilo vždy otopné zařízení, jednoduchá lůžka, tkalcovský stav, mlecí zařízení na zpracování obilovin a kuchyňský a hospodářský inventář – nádoby na vaření, nástroje a pomůcky pro podomáckou výrobu a další vybavení. Zvláštním detailem interiéru keltských domácností ve středním Poohří bývá nádoba zapuštěná do podlahy poblíž ohniště. Přinejmenším některé z domů se už tehdy uzamykaly. Existenci dřevěných zámků a závor dokládají železné hákovité klíče. Opodál každého dvorce byl umístěn samostatně stojící dům, zpravidla větších rozměrů a „luxusněji" vybavený. Z toho lze usuzovat, že jeho obyvateli byli místní předáci nebo osoby zvláštního společenského či religiózního postavení. Architekturu venkovského sídliště doplňovaly další stavby a zařízení hospodářského charakteru, zejména zásobní jámy, menší výrobní objekty, nadzemní kůlové stavby a ohrady.
Podobně jako u předchozích obyvatel Žatecka byla základem obživy místních Keltů rostlinná a živočišná výroba. Dominantními plodinami byly obiloviny, zejména pšenice a ječmen. Z luštěnin se častěji vyskytoval hrách a důležitou technickou plodinou byl len. Klíčovou roli hrál chov hovězího dobytka, stádo doplňovala prasata i ovce a kozy. Samozřejmě nechyběl ani kůň používaný zejména k jízdě, lehkému zápřahu a přenosu břemen. Jídelníček byl zpestřen lovem, což prozrazují např. kosti zajíců, tetřeva a různých druhů ryb. Rybolov je zde ostatně doložen i kovovými rybářskými háčky. Kromě základních agrotechnických činností – orby prováděné oradlem s železnou radlicí a sklizně pomocí železných srpů, byl pracovní den vyplněn různými podomáckými pracemi. Nepostradatelnou pomůckou v domácnosti bylo mlecí zařízení na zpracování obilí – ve 4. století to byla již z dřívějších dob známá drtidla, ale i účinnější tzv. řecké mlýny s otvorem v horním kameni a později dvojdílné rotační žernovy. Ačkoliv se vyráběly i v bližším okolí vesnice, např. v Běšicích či Černovicích u Chomutova, byla více než polovina těchto mlýnů dovezena do Soběsuk z Lovosicka, a dva se sem dostaly dokonce až z okolí dnešních Pardubic. Obyvatelé vesnice chodili oblečeni ve lněných a vlněných oděvech. Spřádání těchto surovin na místě prozrazují hliněné přesleny, jehlancovitá závaží dokládají výrobu látek na svislých tkalcovských stavech. Kroj byl doplněn i výrobky z kůže či kožešin a kovovými součástkami, zejména sponami a opasky. Zdejší kovovýroba spočívala v produkci jednodušších kovářských výrobků – prvotní zpracování železné rudy a tavba zde není doložena. Každopádně však docházelo ke zpracování kostí a parohů na šídla, jehly, obložení rukojetí nožů a další výrobky. V žádném domě také nemohl chybět kamenný brousek, většinou z místních surovin. Mnoho času zabralo rovněž zpracování dřeva, ať už do podoby stavebního materiálu, topiva nebo k zhotovování obrovské škály dalších užitkových výrobků. Kromě dřeva bylo základními stavebními hmotami rovněž proutí, sláma, rákosí a hlína. Ta sloužila i k místní produkci zejména hrubší užitkové keramiky. Náročnější a specializované výrobky si však obyvatelé vesnice museli opatřit obchodem se vzdálenějšími místy. Možná takové zboží přiváželi kupci až sem, neboť je sem přiváděl brod přes Ohři opodál vesnice. To se týká např. skleněných a sapropelitových náramků, osobních šperků, kvalitnějších nádob včetně luxusní tzv. pozdnělaténské malované keramiky apod. Jen velmi málo víme o využívání volného času. Ten byl vyplněn jednak kultovními a náboženskými úkony, oslavami svátků, při nichž asi nechyběly hudební nástroje i alkoholické nápoje. Zmoženi alkoholem pak Keltové velmi snadno propadávali vášnivé hře v kostky...
Zdejší sídliště s koloběhem pravidelně se opakujících činností však nežilo zcela izolovaně od okolního světa. Důležité společenské a politické události se sice odehrávaly jinde, nicméně i osady u Soběsuk se nemohly nedotknout od sklonku 3. století př. n. l. zásadní proměny, které v té době postihly celé Čechy. Ty se projevily zejména v duchovní sféře života. V období hospodářského rozkvětu, projevujícího se mj. uplatněním mincí a kolonizací nových oblastí, Keltové přestávají pochovávat na plochých kostrových hřbitovech. Za nejmladší zjištěné pohřby Keltů v Poohří lze označit kostrový hrob z Nového Sedla se skleněným náramkem a dvě kremace z Číňova a Kadaně. Od poč. 2. století už vůbec nevíme, jak se svými zemřelými po smrti manipulovali. Vliv na tuto zásadní proměnu mohlo mít učení o nesmrtelnosti a stěhování duší, šířené keltskými kněžími – druidy. O něco později pak v Čechách vznikají nové sídelní útvary – strategicky umístěná a opevněná oppida a menší castella. Ze Žatecka však žádnou podobnou lokalitu dosud neznáme. Výše zmíněné mince byly prvními skutečnými platidly nejen na Žatecku, ale v Čechách vůbec. Ačkoliv se nestaly věcí každodenní potřeby, sloužily ke kultovním účelům, k financování žoldnéřů či výběru daní a cel. Nejstaršími mincemi z okolí Žatce jsou importované stříbrné géto-dácké ražby známé z Nového Sedla a Dolejších Hůrek. Další, tentokrát zlatá mince, byla nalezena v žateckém údolí Perč. Podle uvedené váhy se můžeme domnívat, že šlo patrně o keltský statér snad z přelomu 2. a 1. století př. n. l. Jak se zdá, keltští obyvatelé Soběsuk však mince nepoužívali – protihodnotou za dovezené zboží nabízeli nejspíše produkty zemědělské a podomácké výroby, možná i určitý druh služeb spojený s kontrolou brodu přes řeku.
Výše popsané období prosperity a proměn však bylo předzvěstí konce keltské civilizace nejen v povodí „Bystré řeky", ale postupně na celém území Čech. Osídlení se přesouvá na jih země, zatímco osady v Podkrušnohoří a Poohří postupně řídnou a vylidňují se. Není pochyb o tom, že příčinou tohoto jevu byl tlak především germánských kmenů z oblastí severně od našeho území. Situaci, která se projevuje i v nálezech, dokládá zpráva Poseidonia z Apameje ze sklonku 2. stol. př. n. l. Ten popisuje střet keltských Bójů s kmeny Cimbrů a Teutonů, týkající se právě našeho území. Vnější nebezpečí spojené patrně s vnitřní hospodářskou a společenskou krizí bylo příčinou kolapsu a konce keltské civilizace u nás. Skutečnost, že se tato situace dotkla severozápadních Čech, a tedy i Žatecka, o něco dříve než ostatních území naší země, může být příčinou, že zde nedošlo k vybudování oppida. O významu keltských nálezů – mj. snad i pozdnělaténské malované keramiky - ze strategické stolové hory Úhošť u Kadaně se dosud vedou spory. Mohlo zde být jak příležitostně využívané útočiště či shromaždiště tak i kultovní místo Keltů. Každopádně se ve 2. polovině posledního století př. n. l. již setkáváme v povodí Bystré řeky s jiným etnikem – Germány, kteří po několik následujících století vytvářeli dějinný rámec území Žatecka.
Významné lokality: Soběsuky, Staňkovice, Libočany, Oploty
