Buštěhradská dráha (z německého: Buschtěhrader Eisenbahn) byla privátní železniční společností na území Čech. Společnost provozovala v letech 1855-1922 síť železnic v severozápadních Čechách. Její síť spojovala Krušné hory a Podkrušnohorskou pánev s Prahou.
Rozvoj těžby uhlí na Kladensku v polovině 19. století vyvolal požadavek nahradit dosud fungující koněspřežnou dráhu do Lán výkonnějším dopravním prostředkem. Z tohoto důvodu byla v roce 1852 založena Buštěhradská železniční společnost (něm.: Buschtěhrader Eisenbahngesellschaft), která od 1. ledna 1855 obdržela koncesi k provozování parostrojní železnice. Její jméno bylo odvozeno od Buštěhradu, který byl tehdy známější než malé městečko Kladno.
Společnost uvedla do provozu první trať 5. listopadu 1855 – jednalo se o úsek Staré Kladno – Kralupy nad Vltavou o délce 20,5 km; V Kralupech byla možná překládka uhlí na lodě a jeho další doprava po Vltavě a Labi. Současně byla převzata stará trať koněspřežky mezi Starým Kladnem a Vejhybkou (dnes žst. Kladno) a přestavěna pro parostrojní provoz. Roku 1863 získala společnost koncesi k přestavbě koněspřežky v úseku Vejhybka – Bruska na parostrojní provoz a její prodloužení do Buben a roku 1867 následovala koncese pro zbylý úsek Vejhybka – Lány. Při přestavbě byly některé úseky trasovány nově.
Na základě požadavku na železniční spojení od producentů cukru a chmele na Žatecku a Lounsku a rozvoje těžby hnědého uhlí v Podkrušnohoří postupně Společnost Buštěhradské dráhy rozvinula síť svých železnic do celé oblasti. Dne 4. února 1871 byl zahájen provoz na novém, 83,8 km dlouhém úseku Lány – Chomutov, čímž Chomutov získal přímé spojení s Prahou. V Chomutově vystavěla vlastní nádraží, které pak využívala společně s Ústecko-teplickou dráhou.
Při stavbě Buštěhradské železnice vznikaly bouře železničních dělníků. Stěžovali si na nízké mzdy, špatné zacházení a šizení. Velká povodeň v Čechách v květnu 1872 poškodila také řadu nových železničních tratí a poškozen byl i úsek Buštěhradské dráhy u Měcholup.
V následujících letech byla síť BD postupně rozšiřována, až v roce 1891 dosáhla své největší délky – 465 km (tj. z Chomutova pokračovala dále do Chebu a Františkových Lázní a také do Vejprt). Již před 1. světovou válkou se uvažovalo o zestátnění BD. V roce 1918 se ocitly tratě BD na území nově založeného Československa, které zestátňování drah upřednostňovalo a tak 1. ledna 1923 byla Společnost Buštěhradské dráhy zákonem zestátněna a její tratě se staly součástí ČSD.
Pro významnou křižovací stanici Buštěhradské dráhy s dráhou Plzeňsko – březenskou v Žatci (tehdy s více než 9000 obyvateli) navrhl inženýr Chvála v roce 1870 jednopatrovou výpravní budovu největšího typu, vzhledem k umístění nádraží na vysokém náspu od ulice dvoupatrovou. Roku 1902 ji Buštěhradská dráha zvětšila podle projektu inženýra Adolfa Schrayera na pražské straně přístavbou restauračního pavilonu a z uliční strany schodišťovým traktem, umožňujícím pohodlnější přístup do zvětšeného vestibulu.
I když se přístavby hlásí svým architektonickým řešením k novobaroknímu slohu, některými prvky – půlkruhově zaklenutými okny s arkádovou římsou, nárožní bosáží a pásovou rustikou – navazují na pozdně klasicistní ráz původní budovy. Název stanice Žatec byl v roce 1919 doplněn na Žatec buštěhradské nádraží, 1924 Žatec město, 1949 – 1961 Žatec hlavní nádraží a od té doby Žatec.
