Dům č.p. 356 v Masarykově ulici má v přední části obytné prostory z počátku 19. století, na ně v přízemí a prvním patře navazuje dvoulodní stavba renesanční. Donedávna byla stavba mylně považována za zbytky středověkého špitálu s kaplí Božího Těla, vystavěného podle testamentu Otlina Pelissera z roku 1390. Ten byl skutečně zřízen listinou Václava IV. z roku 1400 na předměstí poblíž Pražské brány. Revizní stavebně historický průzkum však v roce 1991 prokázal, že objekt nemá se špitálem nic společného a byl vystavěn jako renesanční sladovna. K tomuto účelu sloužil nepochybně přinejmenším v letech 1681-1775. V zadním traktu je archeologicky doložena existence hvozdu – místa s pecí k sušení sladu. Ve dvorní části byla studna. Prameny připomínají i existenci dalších sladoven v sousedních č.p. 354 a 357. Po zrušení sladovny (od r. 1779) zde byla městská sýpka. Od roku 1801 byl v soukromém držení několika majitelů. Ve 2. polovině 19. stol byla přední část několikrát upravena a přestavěna.
Po roce 1953, kdy se dům dostal do majetku státu, začala jeho tragická devastace. V roce 1960 byla stržena střešní konstrukce a objektu hrozil zánik. Teprve počátkem 90. let byl tento unikátní objekt alespoň provizorně zastřešen a bylo zamezeno žádosti o sejmutí památkové ochrany z roku 1988. V roce 2010 byla zahájena v rámci projektu Chrámu chmele a piva jeho velkorysá generální rekonstrukce.
Technologické postupy výroby sladu a zařízení sladovny:
Sýpka – suchý prostor sladovny zpravidla v 1. patře určený k uskladnění zásob obilí (ječmene nebo pšenice) k postupné výrobě sladu.
Náduvníky – vyzděné nádrže (kádě) v přízemí určené k namáčení obilí.
Studna - zajišťovala nezbytný zdroj vody pro náduvníky. V čp. 356 byla studna archeologicky zjištěna uprostřed dvora
Humno – místo, kde se po namočení a odkapání nechalo obilí několik dnů klíčit.
Hvozd – část sladovny vybavená pecí a kanálky k rozvodu horkého vzduchu potřebného k sušení naklíčeného obilí. V čp. 356 je hvozd archeologicky doložen v severním traktu budovy směrem k Nákladní ulici. V záklenku hvozdové pece se zde dochovalo i spálené obilí.
Válečka – místo, kde se po usušení zbavoval slad tzv. sladového květu (tj. od zrn se oddělovaly zbytky kořínků a klíčků). Zpravidla se tak dělo sešlapáváním zrna nohama v nějakém prohloubeném prostoru přímo ve sladovně. Po výše zmíněných operacích se slad odvezl do mlýna k semletí, odkud se mohl dodávat již k přímému použití.
