Na hlavním žateckém nádraží byla v sobotu 15. července 2017 odhalena pamětní deska věnovaná návratu Volyňských Čechů do vlasti. Připomíná první z vlaků, který sem dorazil 8. února 1947.
Po druhé světové válce se začali vracet, často k nelibosti sovětského režimu, byť s tím formálně souhlasil. První přišli ještě za války jako členové Svobodovy armády, často poznamenaní děsivými válečnými zkušenostmi. Jednotlivé rodiny přijížděly na Žatecko během celého roku 1946. Již v prosinci 1945 byl v Žatci založen Svaz Čechů z Volyně, který roku 1946 rozšířil svou působnost na další okresy. Do Československa přijelo po válce cca 40 000 volyňských Čechů. Jejich zkušenosti se sovětským režimem se po Únoru 1948, kdy komunisté převzali moc i v Československu, staly nevítanými. Mnozí se ostatně svými názory netajili hned po příjezdu. Po Únoru je čekala řada problémů. Nyní jsme ale v roce 1947, v době stále panujícího nadšení z konce války i už téměř povinné idealizace Sovětského svazu.„Dne 20. ledna 1947 se volyňští Češi shromáždili v nacisty vypáleném a vyvražděném Českém Malíně, aby se rozloučili se zemí, která jim téměř osmdesát let poskytovala své pohostinství. Do dvou uren byl vložen popel ze společného hrobu českomalínských mučedníků a Vladimír Řepík a příslušníci čtyř rodin, které přežily vyhlazení Českého Malína, byli pověřeni dopravit jej prvním transportem do ČSR. Během rozloučení promluvili hlavní zplnomocněnec ČSR dr. V. Šatava, předseda okresního výkonného výboru sovětu, za pozůstalé obyvatele Českého Malína V. Mendlík a za volyňské krajany učitel R. Vlk.
Rozloučení proběhla i v jednotlivých vesnicích, kde Češi připravili pohoštění pro spoluobčany a představitele státní správy. Poté se na místních hřbitovech rozžehnali se svými předky. Za pomoci ukrajinských sousedů dopravili své věci na nádraží, kde je naložili do vagónů. Při odjezdu zazpívali československou státní hymnu". (Jaroslav Vaculík: Dějiny volyňských Čechů (1945–1948), Brno, 2000, s. 28) Prsť z Malína byla slavnostně předána v Košicích 5. února generálu Ludvíku Svobodovi, který zde transport vítal. Putovala do Vojenského historického ústavu.
Na české území však byla ještě dlouhá a strastiplná cesta. Dejme opět slovo L. Vaculíkovi: „První transport volyňských Čechů vyjel po slavnostních projevech hlavního zplnomocněnce ČSR dr. Václava Šatavy a hlavního zástupce SSSR Andreje Achimoviče Cokola 30. ledna 1947 z Dubna, a to za vedení dr. Emila Doležala. Na sovětsko-československé hranici se zástupce sovětské vlády s volyňskými reemigranty rozloučil... Místa ve vagonech bylo málo, lidé spali na kufrech, jedli nevařené jídlo. Mnoho lidí cestou onemocnělo, někteří zemřeli a byli pohřbeni cestou nebo až v ČSR. V transportech se také rodily děti. V Mukačevě probíhalo překládání do československých vagonů, teprve na československém území dostali teplé jídlo a kapesné. Staří lidé plakali radostí, poslouchali u dveří český a slovenský hovor a říkali:" nechte nás, ať se dosyta naposloucháme té naší drahé krásné řeči"...... Do pohraniční stanice Biel přijel první transport s 378 osobami 4. února 1947. Na nástupišti jej očekávali vojáci, školní mládež a občané. Jménem volyňských vojáků krajany uvítal ppor. J. Toman, velitel RSVČ pplk. Svoboda jim popřál vše nejlepší ve staré vlasti. Za krajany poděkoval vedoucí transportu dr. E. Doležal. Oficiální uvítání proběhlo následujícího dne v Košicích, kde ministr L. Svoboda přečetl poselství prezidenta republiky, ve kterém byly zdůrazněny zásluhy volyňských Čechů v boji za národní a státní osvobození. Ve svém projevu L. Svoboda poděkoval krajanům jménem vlády a armády: "Mobilizace, kterou jsme ... na české Volyni provedli, byla tou nejkrásnější a nejradostnější, jakou jsem v životě viděl. Byl to spontánní, dobrovolný a hromadný vstup volyňských krajanů do československé armády." (Dějiny volyňských Čechů (1945–1948), s. 39)
Tento první vlak dorazil 8. února 1947 kolem desáté hodiny v třeskutém mrazu do Žatce. Čekali na něj představitelé MNV, ONV, spolky, tisk a ministr sociální péče Zdeněk Nejedlý. Do Žatce přijížděli repatrianti již vybaveni kapesným a reemigračními průkazy vydanými ministerstvem sociální péče, se kterým se měli registrovat u MNV nového bydliště, a které obdrželi v Košicích.„V Praze 8. února 1947
Vážení přátelé, děkuji Vám srdečně za telegram, který jste mi zaslali u příležitosti příjezdu prvního transportu reemigrantů z Volyně. Věřím též, že s podporou nás všech zapojí se naši bratří z Volyně v nejkratší době do dvouletky a přeji jim v tomto úsilí a v jejich novém životě vůbec mnoho zdaru. Gottwald."
Žatecký týdeník svazu Čechů z Volyně Věrná Stráž měl 21. února 1947 na první straně fotografii ministra Nejedlého, jak se baví s dětmi z vlaku. Celá cesta je pak popsána včetně vítacích ceremonií a projevů již v čísle z 14. února 1947, digitálně.
Najdeme zde i poděkování, které za reemigranty přednesl kpt. Ing. Jaroslav Kozák, jeden z místopředsedů Prozatímního Volyňského akčního výboru. Jeho projev se nesl v duchu vděčnosti Sovětskému svazu i Československu. Svůj názor na situaci v pohraničí a úlohu Volyňských Čechů vyjádřil slovy: „Jdeme do pohraničí a jsme si vědomi odpovědnosti a těžkostí, které na sebe béřeme a které musíme zvládnout. V pohraničí je mnoho lidí, kteří tam nepatří, a kteří musí do vnitrozemí. Máme tam mnoho ještě tak zv. Čechů, kteří lépe a raději mluví německy než česky, jsou tam lidé národně nespolehliví, mnoho fašistů a šmelinářů a lidí mnohokrát trestaných. Tito lidé musí z pohraničí pryč a ty my vyměníme a zastoupíme..."
Od vlaku byli reemigranti onoho únorového dne odvedeni do tehdy existující nádražní restaurace, kde bylo připraveno občerstvení a následně rozvezeni do Žatce a okolí.
První vlak, jak bylo zmíněno, vyjel z Dubna, další z Rovna, Vrby a Lucka. Tisk psal zhruba o stovce vlaků. J. Vaculík shrnul na základě pramenů údaje o jejich počtu a počtu těch, kteří přijeli:
„V únoru 1947 měly být z Volyně dopraveny 52 transporty, poněvadž však byla reemigrace volyňských Čechů zpočátku odkázána pouze na vagony, v nichž byli na Volyň dopravováni tzv. ruští optanti, tj. Ukrajinci, Rusové a Bělorusové z ČSR, kteří optovali pro SSSR, bylo jich expedováno pouze dvacet. Původně se předpokládalo ukončení reemigrace do 15. března 1947, avšak termín ukončení bylo nutno prodloužit do 1. května 1947; přesto však poslední transport byl vypraven až 10. května 1947. Expedice transportů byla až do poloviny března ztěžována třeskutými mrazy, nesjízdností cest, nedostatkem vagonů a souhry mezi jednotlivými orgány, které na reemigraci participovaly...Po dopravní stránce byla reemigrace realizována v rekordně krátké době; v průměru přijížděl do ČSR jeden transport denně. Přes pohraniční stanici Biel bylo přepraveno celkem 87 vlaků s 33 077 osobami, z toho 3566 dětmi do šesti let. Přeprava byla vedena po trati Biel – Košice – Žilina – Púchov – Hranice – Olomouc – Česká Třebová – Praha – Žatec. Ze seznamu reemigrantů z jednotlivých přesídlovacích rajónů na Volyni vyplynulo, že reemigranti pocházeli ze 407 lokalit. (Dějiny Volyňských Čechů (1945–1948), s. 40). Mezi reemigranty se našlo i několik agentů NKVD.
Žatec byl vedle Třemošné u Plzně, Mostu, Podbořan a Šumperka jedním z míst, kde byla střediska péče o Volyňské Čechy, kteří se pak usazovali v jednotlivých regionech. Většinou v těch, odkud byli předtím odsunuti sudetští Němci. Často se usazovali na již vyrabovaných statcích, na kterých předtím řádili zlatokopové, což přiznával i dobový tisk. V tisku se objevily výzvy hledající dočasné ubytování pro reemigranty, než se pro ně najde ubytování trvalé.
V padesátých letech, jak zmíněno, vládní nadšení z přítomnosti Volyňských Čechů skončilo. O Sovětském svazu věděli příliš mnoho a netajili se tím. StB dala např. sledovat i zmíněného J. Kozáka. J. Vaculík píše, že Kozáka obviňovali také z toho, že umožnil vydání reemigračních průkazů nejen Volyňským Čechům, ale i Ukrajincům, kteří chtěli odjet. Cituje rovněž jednu pozoruhodnou větu ze zápisu ze schůzky StB z roku 1951: „Jeho (Kozákovu) protistátní práci potvrzuje to, že se v místě bydliště v Praze ptá, zda se po něm někdo neptá." (Dějiny Volyňských Čechů (1945–1948), s. 85).
Volyňští Češi byli označováni za kulaky a spiklence, jejich organizace byly postupně nuceny omezovat a ukončovat činnost. Ke své tradici a historii se mohli hlásit až po roce 1989. Výjimkou byly např. žatecké připomínky vypálení Českého Malína.
Relativně nová pamětní deska z roku 2017 tak připomněla událost, které byla roku 1947 věnována opravdu celonárodní pozornost. A která měla velký význam nejen pro historii tohoto regionu.
Jde o černou desku obdélníkového tvaru s textem: „Dne 8. února 1947 přijel do Žatce, centra Volyňských Čechů, první vlak s reemigranty z Volyně. V roce 1868 začalo přesídlování Čechů do Volyňské gubernie v Rusku. Po všestranném rozvoji české komunity, ale i velkých útrapách toužili Volyňští Češi po návratu do vlasti. Celkem reemigrovalo 9712 rodin do 64 okresů po celé ČSR." Dole je uvedeno datum odhalení 15. 7. 2017 a název iniciátora Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, z.s.
Fotogalerii a krátké video z odhalení pamětní desky najdete v internetové podobě Žateckého deníku. Nechybí ani vzpomínky jedné z pamětnic, která byla v jednom z prvních vlaků. „Devadesátiletá Božena Krejčová ze Žatce na tu cestu nikdy nezapomene. Zima, vagóny na přepravu dobytka, úplatky na hranicích i hory, které viděla poprvé v životě až ve svých dvaceti letech....
„Pamatuji si, že jsme vyjížděli z města Luck. Byla strašná zima, tehdy v únoru 1947 panovaly silné mrazy. Na hranicích jsme museli dát úplatek, aby jela lokomotiva a celý vlak dál. Peníze, nějakou kořalku. Na zastávce ve Spišské Nové Vsi na Slovensku jsem viděla Tatry. Byly to první hory, které jsem v životě viděla. Na Volyni je jen rovina, ani kopeček na sáňkování jsme tam neměli," vzpomínala na cestu Božena Krejčová."
Za město se slavnostního odhalení desky zúčastnila např. starostka Z. Hamousová. Dagmar Martínková, předsedkyně Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, připomněla důvody, pro které se Volyňští Češi po válce vraceli do staré vlasti.
Pro desku bylo vybráno velmi dobré místo, lidé čekající na vlak si ji zvláště v dnešní době se zájmem čtou. Visí přímo nad jednou z laviček na nástupišti.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
