Mezi sudetskými Němci oblíbená básnířka Anna Micksch je dnes u nás téměř zapomenuta. Ve své době patřila k oblíbeným regionálním osobnostem, které psaly zejména příležitostné básně, např. pro různé spolky či regionální tiskoviny. Anna se narodila 14. října 1862 v selské rodině Weinoltů v Líčkově v č.p. 60 rodičům Anně a Josefovi. Básničky začala psát již ve školním věku. Do školy chodila v Liběšicích.
Roku 1884 se vdala za učitele Franze Micksche, který tehdy působil v Líčkově, následovala ho do Veletic a Bezděkova. Roku 1925 se rodina
přestěhovala do Žatce. Bydleli v malém domku v ulici Gabelsbergerstrasse (dnes Elišky Krásnohorské) 1297. Ve šťastném svazku se narodilo jedenáct dětí. Psaní básní pomáhalo Anně v těžkých životních situacích. Často se v nich objevuje motiv rodiny, domova, víry, pokory a vlasti. Cítíme z nich citlivé ženské srdce i jakýsi skrytý smutek. Patrné je často silné národnostní smýšlení v německém duchu, ovšem bez nenávisti k druhým. Zajímavé jsou ve srovnání s dílem českých regionálních vlasteneckých autorek, např. B. Vikové-Kunětické nebo E. Krásnohorské, podle které se dnes jmenuje ulice, kde básnířka s rodinou bydlela.
Jak již bylo zmíněno, Anna psala příležitostné verše pro různé spolky – např. pro hasiče, učitele, pěvecké a veteránské spolky. Bez jejích veršů se nemohlo obejít odhalování pomníků či městské slavnosti. Zachovala se jen část skladeb, např. ty, které otiskoval žatecký adresář.
V adresáři pro rok 1923, kdy žila rodina ještě v Bezděkově, najdeme několik jejích básní různého typu. V básni „Slunovrat" se objevuje i národnostní motiv, slunovrat byl ostatně oblíbenou slavností místních Němců za první republiky. Probíhal tradičně i jako demonstrace síly germánského ducha a německé sounáležitosti. Přesně v tomto duchu je napsána i báseň Anny Mickschové. Básnířka oslovuje hrdiny germánské mytologie. Zmiňuje samozřejmě i tradiční ohně. V Žatci bylo o slunovratu zvykem vydat se za město, kde byla zapálena hranice a pronášely se projevy. Vybíralo se místo, kde byl dobrý výhled na okolní kopce, na kterých bylo vidět hořící ohně okolních vesnic.
Druhá báseň „Milovaný" v adresáři pro rok 1923 je hravou epickou skladbou, ve které se dohadují čtyři veselí kumpáni v hospodě, co mají v životě nejradši. Jeden jmenuje dobré pití, další veselou písničku, třetí vandrování a čtvrtý smutně hledí na prstýnek od své milé.
Další dvě poněkud patetické básně oslavují německé děti a německé studenty jako naději pro další budoucnost německého národa v Čechách. Zejména konec básně věnované oslavě studentů (1921), kdy je vyzývá, aby až jednou opustí otcovský dům, neztratili své ideály, je zajímavá v kontextu dalších dějinných událostí. Studenti mají dle ní ctít „Čest, svobodu a vlast!"
Adresář pro rok 1930 nabízel další z básní s názvem „Zima". To již Anna žila v Žatci a u titulku nechybí poznámka, že se jedná o manželku řídícího učitele. Podobně jako v případě básně o slunovratu je zde dvojí podtext. Básnířka líčí zimu jako kruté roční období, kdy zuří sněhová vánice za okny, jsou dlouhé noci a lidé se scházejí u teplých kamen, aby si povídali. Babička vypráví o své minulosti. Zima však přináší i smrt – babička spatří ve snu jasné světlo, věčné světlo. Umírá a zuřící bouři již neslyší. Báseň byla symbolicky zařazena do části s nekrology významných regionálních osobností. Stejně jako reflexivní báseň „Láska", která vyzývá ženu, aby milovala své bližní („Es sei Dein Herz dir wie ein Hochaltar/Darauf die Liebe Kerzen brennend stehen/ die deinen Weg erleuchten hell und klar!" - „Ať je tvé srdce jako oltář, na kterém svíčky lásky stojí/ které osvětlují tvou cestu světle a jasně.") Oslovuje i ženy, které neměly možnost milovat manžela ani děti, aby si našly někoho, komu mohou věnovat svou péči.
Další báseň z adresáře pro rok 1930 má opět přírodní motiv – nese název „Podzim". Básnířka vyjadřuje své nostalgické pocity z tohoto ročního období, které chápe jako předzvěst blížící se zimy, na kterou se vůbec netěší. Druhý osobní motiv je v poslední sloce, ve které se autorka nechává unášet do světa idylické minulosti:
„... Der Lampe freundliches Schimmer 
Erhellet das kleine Gemach,
Bei ihrem milden Scheine
Wird stilles Erinnern wach.
Dann denk´ich vergangener Zeiten
Bis mich der Schlaf übermannt,
Und meine Träume mich leiten
In ein wundersames Land."
...
Volný překlad (MK):
„A lampy příjemný svit
osvětlí malou komůrku mou.
Při jeho jemném světle
probudím vzpomínku svou.
Pak myslím na časy minulé,
než spánek přemůže mě,
a sny přenesou mě příjemné
do zázračné země."
9. ledna 1934 zemřel v 74 letech po dlouhé nemoci Annin milovaný manžel Franz Micksch. Žatecký kronikář zdůraznil kromě jeho učitelského působení zejména jeho dlouholetou činnost v různých regionálních hasičských svazech. Micksch působil také jako hasičský inspektor. Kronikář zmínil, že byl také výborným řečníkem. Jeho kolegové hasiči mu přichystali skutečně důstojné rozloučení, tělo bylo vystaveno v jejich sídle, kde se hasiči střídali jako čestná stráž. Ke hřbitovu pak vyšel dlouhý průvod. Proud lidí se táhl přes celé město, zatímco jedni ještě čekali u hasičů, čelo průvodu bylo již na hřbitově, který musel být kvůli velké účasti uzavřen. (2. díl, s. 203 – 204).
Další zmínku o této rodině najdeme v městské kronice ve válečném roce 1942, kdy básnířka slavila osmdesáté narozeniny (4. díl, s. 433 – 434). Najdeme zde její krátký životopis i přání, aby jí bylo dopřáno ještě hodně let, až konečně nastane mír.
Realita byla tradičně poněkud krutější. Byť Anně bylo již přes osmdesát, byla zařazena do odsunu. Transport vyjel 1. září 1946. Přes Norimberk a Bamberg se dostala nejprve do Hockenheimu u Mannheimu a později do Georgenmündu. Zde 18. února 1948 zemřela.
Ukázka s básně „Kdybych své verše neměla..." (volný překlad MK)
„Vždy když na mě padne tíseň,
co mě táhne k zemi,
napadne mě ihned píseň,
rýmy v hlavě ozvou se mi.
Co mě k zemi táhlo právě,
co mi bralo naději,
zahnala má báseň hravě,
že už lépe teď je mi."
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
