Žatecká chmelová hořká (Hopfenbittter) patřila ještě v polovině 20. století k oblíbeným žateckým specialitám. Doporučovala se jako žaludeční likér na nechutenství či potíže se žaludkem. Chmelovou hořkou vyráběla původně likérka Simona Reina, založená roku 1870. Sídlila v domě na dnešním Chelčického náměstí č.p. 208. Firma ve svých reklamách na počátku 20. století upozorňovala, že jediná pravá a na výstavách oceňovaná chmelová hořká je pouze z její likérky. Poznat se dala podle speciální iniciály S na obalu.
Za první republiky se však již hořká vyráběla ve firmě Antona Hofmanna v dnešní Husově ulici č.p. 1013. Vždy se však odvolávala na starší (Reinovu) tradici. Rozsáhlý komplex budov likérky a obchodu s vínem se do dnešních dnů nedochoval. Jeho podobu však známe např. z reklamního korespondenčního lístku. Dochovaly se rovněž nálepky chmelové hořké. Recept však neznáme. I tradice Hofmannovy likérky sahala do 19. století. Rodina Hofmannova byla po druhé světové válce odsunuta, poslední žatecký majitel z rodu Hofmannů zemřel v německém městě Coburg roku 1958 ve věku 68 let. Recept byl předán dalšímu výrobci.
Sudetoněmecký Heimatbrief Saazerland zmínil ve svém čísle z 20. října 1952 pokus obnovit výrobu žatecké hořké v Německu podle původní receptury. Chmelovou hořkou začala vyrábět likérka Alexandra Muschaka ve Friedbergu u Augsburku. I ta navazovala na sudetoněmeckou tradici. Jejími vlastníky byl rod Muschaků, který provozoval likérku v Hodkovicích nad Mohelnou (německy Liebenau) v okrese Liberec. Původní firma založená v Mohelnici roku 1878 nesla název Franz Muschak – Erste Liebenauer Likörfabrik. Podobným způsobem zkoušela začínat znovu řada odsunutých Němců. Žatecký původ Chmelové hořké byl zdůrazněn v inzerátu ve zmíněném čísle časopisu Heimatbrief.
I dnes si můžete v Německu zakoupit chmelovou hořkou. Ovšem podle jiné rodinné receptury. Nabízí ji Chmelařské muzeum v německém centru chmelařství Tettnang u Bodamského jezera. Lahve se žlutě zabarvenou čtyřicetiprocentní tekutinou žaludečního likéru, který reklamní slogan doporučuje všem, kdo „stolovali jako rytíři" na zklidnění žaludku, nesou název Hopfengut Nr. 20 (tedy německy Chmelový statek č. 20, kde je sídlo muzea) a podtitul Hopfenbitter. Hořká je nabízena i na bavorských internetových stránkách pivních dárků. S termínem Hopfenbitter se setkáváme také jako s názvem jedné ze značky bavorský piv.
Historii zmíněných žateckých likérek i těch dalších (např. Simon Freund či Carl Löbl v Dlouhé ulici) dnes v Žatci připomíná část expozice o žateckém průmyslu v budově Staré papírny.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Po Reinově chmelové hořké se objevily i další žatecké pokusy o její výrobu. Dnes již přesně nevíme, nakolik byly jejich recepty podobné. Rein se často ve svých reklamách ohrazoval, že jediná pravá chmelová hořká, je ta jeho. Zachovalo se však několik dokladů další výroby, o kterých jsme se více dozvěděli také díky ohlasům na náš článek o chmelové hořké.
Např. nálepka chmelové hořké z firmy J. Swoboda. V brožuře k výročí založení hasičského dobrovolného sboru z roku 1930 je reklama velkoobchodu Mathes, nástupce zmíněného J. Swobody, který měl v nabídce rovněž chmelovou hořkou.
Lahev, jejíž fotografii nám zaslal pan Václav Finfrle, dokazuje, že ji vyráběla i likérka Simona Freunda. Rodinná likérka založená roku 1848 měla sídlo v domě, který stával nedaleko synagogy, vedle budovy, kde dnes sídlí policie české republiky. Reklamy ze žateckého adresáře z roku 1889 propagují jako specialitu této likérky žaludeční likér Germania. Vzácná lahev s názvem likérky však dokládá i výrobu chmelové hořké.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
