Kultura pozdně halštatská (6. až 1. čtvrtina 5. století př. n. l.) a časně laténská (asi 475 - 375 př. n. l.)
Období tzv. pozdně halštatské a časně laténské kultury (názvy podle lokalit Hallstatt v Rakousku a La Téne ve Švýcarsku) představuje postupnou krizi společnosti postavené na propastných majetkových rozdílech. Oproti bylanské kultuře ubývá bohatých hrobů, které bychom mohli označit jako knížecí, naopak roste počet dobře opevněných hradišť, a to nejen na okraji osídleného regionu, ale i přímo podél řeky Ohře v jeho centru. Pomalu hasnoucí sláva tehdejších vůdců, kteří budou zakrátko smeteni až „rovnostářsky" se projevující společností keltských kostrových pohřebišť mladší doby železné, se ještě občas projeví dovozem luxusních výrobků ze Středomoří, zejména z etruských měst na severu Itálie.
Sídlištní nálezy z 6. až 5. století př. n. l. vytvářejí mozaiku poměrně souvislé sítě zemědělských osad, rozmístěných zejména u vodních toků v tehdejší krajině. Díky rozsáhlejším vykopávkám např. v Soběsukách, Skupicích a Dobříčanech víme, že obyvatelé Žatecka tehdy bydleli v zahloubených polozemnicích a kromě zemědělství se věnovali i různým podomáckým výrobním činnostem či kovářskému zpracování železa. Ve Skupicích, kde bylo prozkoumáno přes 50 obydlí, se zdá, že část osady byla v určitou dobu opevněna až tři metry širokým příkopem. Zachyceno bylo i palisádové ohrazení, vymezující patrně jednotlivé hospodářské usedlosti. Podobné uspořádání do „dvorců" mělo i soudobé osídlení u Soběsuk. Právě zde byla odkryta plošně nejrozsáhlejší aglomerace sídlištních objektů ze starší a mladší doby železné v Čechách. Z nalezených předmětů a jejich vzájemných vztahů si můžeme učinit představu o životě obyčejného venkovana na přelomu starší a mladší doby železné. Jeho každodenní starosti o zajištění chovu domácích zvířat, polních prací a „svépomocnou" výrobu potravin, oděvů i základního vybavení domácnosti se asi velmi lišily např. od myšlenkového světa obyvatel „panského dvorce" v Droužkovicích mezi Žatcem a Chomutovem. Sídlo vládce – snad kmenového náčelníka – se zde nacházelo uvnitř čtvercového areálu o rozměrech asi 80 x 90 metrů, obehnaného 2 až 3 metry vysokou dřevěnou palisádou. Ke dvorci náležel ohrazený prostor se zvláštním vstupem, kde se pravděpodobně odehrávaly slavnostní ceremonie a rituály spojené s obřadním pitím. Jeho dokladem je umělecky ztvárněné kování v podobě čtyřnohého zvířete, které drží v tlamě beraní hlavu – původně možná součást bronzové nádoby. Ostatně i další nálezy – zlatý prsten či z ciziny dovezené výrobky řeckých hrnčířů (tzv. attická keramika) – svědčí o luxusu, který si obyvatelé dvorce mohli v 5. století př. n. l. dopřát. Jeho zdrojem mohla být účast na dálkovém obchodu se surovinami. Čechy se tehdy staly tranzitní zemí na tzv. jantarové stezce. Z našeho území po ní na jih směřovaly zejména kožešiny, kůže, otroci, zlato a zřejmě i krušnohorský cín. Opačným směrem se k nám dostávalo zejména picí náčiní, které bylo součástí obchodu s etruským vínem. Společně se sídlištěm umístěným vně dřevěné ohrady tak Droužkovice představují dva odlišné společenské světy časné doby laténské.
Samozřejmě i po smrti se dávalo okázale najevo, do kterého z obou světů pohřbený za svého života patřil. Jeden z mocných byl uložen v Panenském Týnci na Lounsku pod mohutnou mohylou, ohraničenou kruhovým příkopem o průměru 35 metrů. Ta však byla zničena již v 19. století a z bezpochyby bohatého inventáře se dochovala jen zcela unikátní maskovitá spona z bronzu. Knížecí hrob s dvoukolovým vozem, ozdobami postroje, bronzovými nádobami, zlatem zdobenou sponou a dalšími skvosty se našel před téměř sto padesáti lety v Hořovičkách u Podbořan. Možná další stopou takového pohřbu s knížecí výbavou je ojedinělý nález ucha bronzové zobákovité konvice v chmelnici mezi Číňovem a Soběsukami. Nádoba byla nejspíš vyrobena v etruské dílně ve Vulci v severní Itálii okolo poloviny 6. stol. př. n. l. nebo v německém Heuneburgu na horním Dunaji. Protikladem pohádkové nádhery umístěné v hrobech „knížecích" jsou prosté popelnicové či jámové pohřby žárové, ojediněle i kostrové, někdy překryté vrstvou kamenů. V nich bývá jen několik drobných osobních šperků a součástí oděvu (náramek, spona, pasová zápona) či nástroje a zbraně (železný sekáč, hrot kopí). Takové pohřebiště bylo prozkoumáno v Tvršicích, další v Běsně u Podbořan a v Žatci, kde byl jeden hrob nalezen v parku poblíž Čeradické ulice. Oproti mělce uloženým hrobům, jež snáze podlehnou zničení při orbě, je z tohoto období ovšem známo mnohonásobně víc lokalit sídlištních.
Jediným typem památek z 6. – 5. stol. př. n. l., které jsou dodnes i na Žatecku výrazně patrné v terénu, jsou pozůstatky pevnostní architektury – hradišť. Ta byla budována nejen při hranicích tehdy osídleného území, ale v pravidelných rozestupech i podél toku Ohře. Průměrná vzdálenost mezi nimi se pohybuje kolem 24 km. Kromě toho, že byla patrně politickými středisky určitých menších geografických celků, hrála roli při jejich umístění v krajině i poloha na uzlových bodech dopravních spojů a vyústění obchodních cest. Z oblasti středního Poohří lze takových pevností vyjmenovat hned několik. Opevnění v Hradci u Kadaně, Žatci, Březně u Postoloprt a dále k západu i u Stradonic sledují patrně významnou komunikaci, vedoucí podél pravého břehu Ohře. Jižní okraj regionu pak lemují hradiště Rubín u Dolánek, Výrov u Třeskonic a Rovina u Domoušic. Prakticky všechna vznikla na strategických místech, využitých k podobným účelům již v mladší a pozdní době bronzové. Jejich velikost se pohybuje od zhruba jednoho do sedmi hektarů a k vybudování mnohdy impozantního opevnění byla nutná silná mocenská autorita pro organizaci stavby a řízení většího počtu pracovních sil. Např. stolová hora Výrov byla obehnána hlinitou hradbou s čelní kamennou zdí o celkové délce přes jeden kilometr. Podél tří stran bylo opevnění ještě zdvojeno několik metrů hlubokým příkopem a vnější hradbou o délce téměř 700 metrů. Do nejmenšího, ale intenzivně osídleného Rubína se údajně vstupovalo „klešťovitou" bránou po tři metry široké, štěrkem zpevněné cestě. Vnitřní zástavbu datuje H. Preidel do 6. stol. př. n. l., naproti tomu opevnění, zkoumané v r. 1970 Václavem Krutou se klade do 5. století. Je pozoruhodné, že většina těchto opevněných míst ze sklonku starší doby železné byla mnohem později znovu „renovována" do podoby slovanských fortifikací v době hradištní. To platí i o Žatci, kde v 6. stol. př. n. l. došlo k vyhloubení hrotitého přes 4 metry hlubokého příkopu. Ten probíhal jižně od nám. 5. května napříč ostrožnou a vymezoval opevněný areál o rozloze přibližně kolem 6 hektarů. Kromě příkopu dosvědčují existenci hradiště nečetné nálezy pozdněhalštatské keramiky z okolí Kněžské brány, z vrstvy zjištěné severně od ní při rekonstrukci městských hradeb. O osídlení předhradí máme jen nečetné doklady: skleněný korálek s barevnými očky z Dvořákovy ulice, objekt ze západní části náměstí Svobody, část sídlištního objektu z Kruhového náměstí a zlomky střepů nalezených v okolí Obloukové ulice. Doposud se mělo zato, a to se týkalo i Žatce, že více než polovina z výše jmenovaných hradišť zanikla na sklonku 6. století př. n. l. Podle nových výzkumů však osídlení žatecké ostrožny trvalo ještě v časné době laténské, tedy v průběhu 5. stol. př. n. l. Tehdy se totiž při stolování uplatňovaly kvalitní na kruhu točené tzv. braubašské mísy. A právě jejich zlomky byly teprve nedávno poprvé objeveny v Obloukové ulici v jihovýchodní části vnitřního města. V téže ulici bylo nalezeno torzo halštatského obydlí a sídlištní vrstva. Další zahloubený dům je znám ze Zeyerovy ulice.
Z výše uvedených důvodů je pravděpodobné, že obyvatelé Žatce, hovořící mezi sebou tehdy již některým z keltských dialektů, mohli být na sklonku 5. století př. n. l. svědky, ne-li přímo aktéry, rozsáhlé sociální „revoluce". Jejím následkem bylo odstranění vládnoucí elity – halštatské a časně laténské aristokracie a úplná likvidace hradišť, která byla její mocenskou oporou. Zpřetrhány byly obchodní kontakty s jihem. Do Čech přestalo proudit etruské víno a další výrobky z dílen ve Středomoří. Tento nebývalý „převrat" poměrů, který vyústil v nastolení až rovnostářsky působící společnosti tzv. „vojenské demokracie", měli na svědomí Keltové, robustní světlovlasí lidé s modrýma očima a jemnou pletí. Alespoň tak si je lze představit podle nejstarších písemných zpráv.
Významné lokality: Soběsuky, Dobříčany, Číňov, Tvršice, Třeskonice – vrch Výrov, Žatec
