DOBA STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ (380/400 – 560/580 n. l.)
I po odchodu Markomanů jsou zachytitelné zbytky původního germánského obyvatelstva přibližně až do pol. 5. století. Objevují se zde památky tzv. vinařické skupiny a ojediněle i bohaté kostrové hroby, v nichž ovšem naprosto chybí zbraně. Postupně jsou i naše končiny pohlcovány politickým a mocenským děním v tehdejší střední Evropě a dostávají se do sféry vlivu hunského kmenového svazu. Místní germánské obyvatelstvo se patrně stalo nuceným spojencem svých mocnějších jihovýchodních sousedů. Již krátce nato, po zániku západořímské říše r. 476, se obraz osídlení opět mění díky labsko-germánským kolonistům, kteří obsadili naše území na sklonku 5. a v 6. století. Čechami prošli Langobardi patrně i s částí Durynků, směřujících přes naše území na jižní Moravu a do Podunají. Situace v Čechách, které se asi postupně vylidňovaly, neumožňuje zatím jednoznačně označit národnost jejich obyvatel v závěru doby stěhování národů. O smíšeném charakteru místního osídlení svědčí skutečnost, že se zde vyskytovaly kulturní vlivy jak z oblasti durynské, tak i langobardské. Každopádně někteří z těchto lidí se patrně již v 1. třetině 6. století u nás dostali do kontaktu s nově příchozími Slovany. Jejich invaze zřejmě souvisí s vytvořením mocenského vakua v tomto prostoru po zániku Durynské říše r. 531 a odchodem části germánského obyvatelstva, zejména jeho mocenských složek a rodové aristokracie, do Rakous a Bavor v prvních dvou desetiletích 6. století.
Necelé dvě století trvající „temný věk" stěhování národů osvětlují v oblasti Žatecka kromě nepřímých zpráv písemných jen nečetné archeologické nálezy, povětšině pocházející z hrobů a jen výjimečně ze sídlišť. Časný stupeň doby stěhování národů představuje osm nádob – popelnic, objevených již na sklonku 19. století v Běsně. Zcela unikátní pohřeb vysoce postavené osoby, mladé ženy, která byla v první polovině 5. století snad manželkou nějakého místního vládce či velmože, byl objeven v Měcholupech. Pohřbená byla uložena na dřevěné podložce či v rakvi a o jejím mimořádném společenském postavení svědčí stříbrné součástky oděvu a honosné šperky. U kostry se našla i zlatá mince císaře Konstantina III (407 - 411) ražená v Trevíru, zlatý závěsek s almandinem, chalcedonová perla a vzácná skleněná nádobka. Z pozdního období stěhování národů (konec 5. století až cca 560/580) známe několik nádob z rozrušených kostrových hrobů z Tvršic nebo sedm kostrových hrobů z Postoloprt. Ty byly ovšem již v dávných dobách vyloupeny, a tak zde archeologové našli jen zbytky původních pohřebních výbav (nádoby, kamenný brousek, korálek, bronzovou pinzetu). V Kličíně u Žatce byl po orbě nalezen patrně žárový hrob. Kromě spálených lidských kostí obsahoval zlomky keramiky, podle nichž jej můžeme zařadit rovněž do 1. poloviny 6. století.
Jestliže hrobových nálezů z doby stěhování je známo jen nemnoho, pak s doklady osídlení je to ještě o něco horší. Výjimkou je sídliště v Březně u Loun, kde se při velkoplošném výzkumu podařilo odkrýt dosud nejrozsáhlejší osadu z konce 5. až poloviny 6. století. Díky tomu víme, že tehdejší obyvatelé Poohří bydleli v zahloubených domech, jejichž konstrukci tvořily dřevěné kůly v rozích či trojice sloupů v protilehlých kratších stěnách obydlí. Lidé se zde věnovali převážně zemědělství a drobné podomácké výrobě, např. předení a tkaní. O agrárním zaměření osady svědčí jen velmi chudý inventář z vybavení domácnosti (železné nože, kostěné nástroje, hliněná závaží a několik drobných bronzových předmětů). Častěji se vyskytly v obytných a hospodářských objektech zlomky labsko-germánské keramiky vyráběné bez použití hrnčířského kruhu. Vzácnější byly na kruhu točené nádoby a části tzv. durynských mís s vlešťovanou výzdobou na povrchu. Místní železářskou výrobu dokládá nález jedné tavicí pece. Osídlení v Březně pokračovalo prakticky ve stejných místech i po příchodu Slovanů, tedy od konce 6. století až do přelomu 9. a 10. století. Druhou nejlépe prozkoumanou osadu z doby stěhování národů v Čechách se podařilo odkrýt při záchranném výzkumu v Soběsukách, západně od Žatce. Skládala se z devíti zahloubených domů obdobné konstrukce jako v Březně. Šest z nich bylo postaveno v jedné řadě, ostatní mimo. Kromě střepů z nádob vyrobených převážně v ruce a jen výjimečně na hrnčířském kruhu, se zde našly i nepočetné kovové předměty, např. železný nůž, bronzové kování, zákolník vozu (?) či železná trojbřitá nomádská šipka. Nálezy prozrazují, že osada byla založena koncem 5. století a opuštěna kolem poloviny 6. století. Pak zůstala tato lokalita patrně na nějaký čas liduprázdná. Teprve nově příchozí slovanští osadníci založili na jiném místě katastru Soběsuk menší zemědělské sídliště. K tomu ovšem došlo až v průběhu druhé poloviny 8. století. Výčtem dalších dvou lokalit, a to Lužice vzdálené asi 5 kilometrů západně od Soběsuk a Liběšovic u Podbořan, se znalosti o sídlištích doby stěhování národů ve středním Poohří prozatím uzavírají.
Přestože patří toto období asi k nejméně poznaným úsekům nejstarších dějin Žatecka, je nesporné, že z hlediska dalších osudů je lze zařadit k nejvýznamnějším. Výsledkem masových přesunů celých národů, iniciovaných roku 376 vpádem Hunů do Evropy, je osídlení našich zemí slovanskými kmeny. Rok 568, kdy Langobardi z obavy před Avary opouštějí svá sídla v Pannonii a odcházejí do severní Itálie, se tradičně považuje za počátek raného středověku. Právě v té době se počínají odvíjet naše národní dějiny, v nichž Žatec později patřil mezi nejvýznamnější místa rodícího se českého státu. Osídlení slovanské, reprezentované nálezy z tzv. časně slovanského období a doby hradištní, však již není tématem zahrnutým do této knihy.
Významné lokality: Měcholupy, Kličín, Soběsuky
