*17. 2. 1825 Podbořany - † 17. 9. 1894 Žatec
Žatecký starosta, který vykonával svůj úřad v době pruské okupace města i jeho pozdějšího velkého průmyslového rozvoje, je připomínán i v souvislosti se svou aktivitou v centrální rakouské politice. Povoláním byl právník. Nebyl žateckým rodákem, ale rodákem z Podbořan. Narodil se Marii a Ferdinandu Hassmannovým roku 1825 v č.p. 122. Otec byl městským radou. Theodor studoval v Žatci gymnázium. Rozhodl se pro právnickou kariéru, práva vystudoval v Praze a od roku 1862 provozoval úspěšnou advokátní kancelář v č.p. 35 v dnešní Dvořákově ulici v Žatci.
Oženil se s Mathildou Schuppler, která se narodila roku 1823 v Lichtenštejnsku. Byla dcerou zdejšího zemského správce Josefa Schupplera a Anny roz. Zelinka. Josef Schuppler později působil v Zábřehu na Moravě jako vyšší správní úředník.
Theodor měl s Mathildou dvě děti. Syn Egmont (1852-1886) se věnoval rovněž právnické kariéře. Byl pražským advokátem. Oceňován byl také jako básník. Stal se zetěm Eleonory Mik, rozené Horsky von Horskyfeld. Dcera Helena (1854-1925) byla organizátorkou žateckých oslav (např. vítání Karla Habsburka roku 1910) a strážkyní odkazu svého otce, o kterém ráda psala do žateckých novin.
Theodor, který patřil k německým liberálům, byl již v revolučním roce 1848 zvolen do německého Frankfurtského parlamentu za skupinu místních Němců, kteří uvažovali o připojení Rakouska k Německu.
Vrchol jeho politické činnosti přišel v 60. letech 19. století. Roku 1861 byl za obvod Žatec – Kadaň (městská kurie) zvolen do Českého zemského sněmu. Kandidoval jako nezávislý. Znovu byl zvolen za stejný obvod roku 1867 (dvoje volby) a v letech 1870 a 1872. Byl také poslancem vídeňského parlamentu (říšská rada), kam byl podle tehdejších zvyklostí vyslán zemským sněmem jako delegát zmíněné kurie měst a průmyslových sídel roku 1861.
Roku 1861 se stal starostou města Žatec, kterým byl až do roku 1876. Město v této době zaznamenalo rychlý rozvoj související také s průmyslovou revolucí. V 60. letech měl Žatec necelých 8 000 obyvatel, o patnáct let později již více než 10 000. Rozvíjelo se průmyslové podnikání (cukrovar, kartonážka, první peněžní ústavy, železnice...). Podobně jako velká část žateckých starostů byl Th. Hassmann aktivní ve spolku ostrostřelců.
Nejnáročnějším obdobím pro něj byla pruská okupace města roku 1866 za války mezi Pruskem a Rakouskem. Situace nebyla pro město tak zlá jako např. za války třicetileté, neboť Prusové hovořili stejným jazykem. Mezi nimi a rakouskými Němci byly často tajné sympatie. Přesto však šlo o okupační vojsko, kterého byl důvod se obávat. Většina rakouské správy i smetánky ostatně také před Prusy prchala, jak je trefně zobrazeno v oblíbeném seriálu Sňatky z rozumu. Z Prahy se např. utíkalo do Plzně. Žatecký starosta, žijící tehdy v domě vedle kostela, však s rodinou v Žatci zůstal a čelil mnoha nepříjemnostem.
O náladách ve městě máme zprávy ze vzpomínek jeho dcery Heleny. Ta také darovala roku 1902 několik dokumentů z této doby žateckému muzeu. I do jejich domu byli „nakvartýrováni" Prusové. A nejen to. Starosta byl dokonce k úděsu rodiny odveden z radnice skupinou vojáků přes most na Ohři do hospody U černé slepice (v čp. 542 v dnešní ulici Osvoboditelů - dnes zbořeno), kde měli Prusové hlavní stan. Důvodem byla podezřelá stavba s komíny na kopci, která připomínala vojenskou pevnost. Když Hassmann Prusům vysvětlil, že je to jen pivovar, vojáci ho opět dovedli zpět. Blíže k pruské okupaci viz: Helene Hassmann .
Žatecký starosta byl tak po celou dobu okupace mezi dvěma ohni. Rakušané ho zahrnovali různými vyhláškami a nařízeními, které byly ve válečné atmosféře naprosto neproveditelné. Dostal i pokutu, kterou mu Prusové chtěli zaplatit. Když odmítl, Rakušané pokutu zase odvolali. Prusové se na bytě u místních chovali relativně slušně. Velké problémy však nastaly po jejich odchodu. Zavlekli totiž do města epidemii cholery, která urychlila vznik nového hřbitova.
Roku 1867 byl Hassmann jmenován čestným občanem Žatce. Ve sbírkách Regionálního muzea se uchoval diplom s jeho jmenováním.Roku 1870 získala koncesi Společnost pro stavbu železnice Plzeňsko- březenské dráhy. Akcionáři této společnosti byla řada šlechticů (např. Richard Metternich, zástupce šlechtického rodu Černínů či Lažanských), ale také žatecký starosta Theodor Hassmann. Stavba začala v červnu 1871. Na jaře roku 1872 byla stavba železnice poškozena velkou povodní na Blšance (Goldbachu). Z obav z opakování situace došlo i k úpravě původní trasy. Společnost se výrazně zadlužila, ale pokračovala v činnosti. Další ztráty utrpěla díky hospodářské krizi roku 1873, kdy došlo ke krachu na vídeňské burze. Další dluhy přinesla výstavba trati z Plzně směrem na Železnou Rudu. Na severozápadě tak došlo k dalším změnám. Provoz na trati Žabokliky – Březno u Chomutova byl zastaven roku 1879. Vlaky z Plzně do Chomutova začaly jezdit přes Žatec.
Sedmde
sátá léta tak byla pro Theodora Hassmanna také náročná. A to nejen díky jeho investici do železnice. Byl to on, kdo jako starosta a poslanec zemského sněmu přispěl ke zmírnění následků povodně roku 1872. Obdržel za to řád Františka Josefa. Připojený diplom se uchoval ve sbírkách Regionálního muzea. Roku 1871 se stal členem výboru pro založení žateckého cukrovaru. Roku 1873 se zasloužil o to, aby se místní gymnázium, spravované dosud premonstráty, stalo státním. V následujícím roce se zapojil i do vydávání nového politického týdeníku Saazer Zeitung, redigovaného Clemensem Ritter von Weyrotherem. Nové noviny však existovaly pouze krátce.
Roku 1876 již skončila strana Theodora Hassmanna ve volbách v menšině. Bylo tedy jasné, že už se starostou nestane. Starostou se stal jiný Theodor – první z místní dynastie von Schönfeld.
Hassmann pokračoval však ještě v okresním zastupitelstvu až do 90. let, stejně jako ve své advokátní praxi. Zemřel roku 1894 v domě č.p. 287 v Tyršově ul. (tehdejší Jacobsgasse). Pohřben je v rodinné hrobce na žateckém hřbitově.
Jeho zmíněná dcera Helena dbala na otcovu památku. Roku 1903 si stěžovala v tisku i jinde na městského historika Adolf Seiferta. Ten věnoval, dle jejího názoru, v knize o Žatci 19. století otcovu přínosu pro město malou pozornost, byť např. o rozvoji místního průmyslu psal velmi podrobně. Seifert ve svých knihách skutečně několikrát vyslovil kritiku na Hassmannovu adresu. Vadilo mu např. to, že starosta nechal v 70. letech zbořit starobylou Bílou věž (Rösselturm), i když část místních byla pro její rekonstrukci. Kritizoval rovněž jeho otálení s výstavbou nové školy nebo postoj k odvolání místního děkana v 60. letech. Ostře se proti starostovi vymezil zejména na straně 442 zmiňované knihy, kde uvedl, že starosta Hubert Titlbach toho dokázal udělat pro město daleko více než někdejší starosta Hassmann. A to za mnohem kratší dobu. Dlužno dodat, že každý ze starostů měl specifické podmínky a samozřejmě také odlišný postoj k řešení problémů.
Theodor Hassmann patří k osobnostem nadregionálního významu, ať už ho budeme hodnotit jakkoliv. Svědčí o tom např. i jeho stránka na nejen naší, ale i německé Wikipedii. Stejně jako dokumenty k jeho politické činnosti v rámci Rakouska. Po Theodoru Hassmannovi se v letech 1923 – 1938 jmenovala Oblouková ulice v podobě: Dr. Hassmann- Gasse nebo také jen Hassmanngasse.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
