Oskar Brázda (1887-1977), vynikající portrétista a módní malíř zejména v letech před první světovou válkou, je jako umělec dobře známý umělecké i laické veřejnosti. Méně známé jsou jeho aktivity v zemědělství, potažmo ve chmelařství.

První československá pozemková reforma se citelně dotkla vlastnictví Antona Drehera mladšího (1849-1921), syna rakouského pivovarníka téhož jména. Jeho vdově Kitty Wünchek-Dreher byl ponechán pouze velkostatek v Měcholupech. Na ostatních třinácti Dreherových dvorech byly zřízeny zbytkové statky. Velkostatek v Líčkově o rozloze 207 hektarů se zámkem, který Dreher koupil v roce 1895 od žateckého advokáta Johanna Damma, zakoupil v roce 1925 Oskar Brázda. Zámek byl uváděn v dezolátním stavu již v roce 1835. V 19. století v něm byla zřízena výrobna cikorky, lihovar a cukrovar, později sloužil jako skladovací prostory. Jeho oprava a uvedení do obyvatelného stavu si tak vyžádaly značné investice a nemalé množství energie nového majitele. V období předmnichovské republiky se stal obnovený Líčkov významným společenským střediskem, místem setkávání osobností československé kultury, veřejného a politického života. O Brázdově zodpovědném přístupu ke svému nemovitému majetku vypovídá fakt, že nejenže obnovil zámek do původní podoby, ale také, aby mohl kvalifikovaně řídit chod velkostatku, po večerech vystudoval v letech 1927 – 1928 hospodářskou školu v Roudnici nad Labem. Vše pak přišlo vniveč v době odtržení takzvaných Sudet, kdy byl zámek Brázdovi zabaven a vystřídali se zde Wehrmacht, Hitlerjugend a koncem války němečtí uprchlíci z východu. Po návratu na Líčkov v květnu 1945 nalezl O. Brázda zámek zdevastovaný a vykradený. Pole a chmelnice byly za války ve vnucené správě D. A. G. (Deutsche Ansiedlungsgesellschaft) - Německé osídlovací společnosti. Dá se tak předpokládat, že zemědělský sektor neutrpěl, protože posláním D. A. G. bylo na spravovaných výrobních prostředcích zabezpečit plynulý chod výroby ve prospěch 3. říše. Po válce již Brázda na předválečnou konjunkturu nestačil na delší čas navázat. O jeho chmelnicích, jejichž úrodu prodával Brázda do Švédska, sice s obdivem píše redaktor Svobodného slova Vladimír Minařík, který v roce 1946 navštívil Líčkov. Po změně režimu v roce 1948 byl však malíř přinucen darovat zámek i s polnostmi státu.

Na vyvlastněných velkostatcích Antona Drehera mladšího vzniklo, jak již bylo uvedeno výše, 13 zbytkových statků. Chmelové známky se však dochovaly pouze ze dvou, a to z obce Želeč – známky Vojtěcha Fuchse (obr. 1) a Milošice – známky Čeňka Roubínka (obr. 2).

                                         
       obr. 1 – mosaz Ø 21,2 mm, 2,4 g                       obr. 2 – poniklovaný zinek Ø 21,2 mm, 2,0 g

Pozoruhodnou zvláštností známek zbytkových statků vzniklých na bývalých Dreherových dvorech je způsob uvedení jména vydavatele. V obou případech to jsou pouhé iniciály, že by inspirace známkami předchozího majitele? Na všech druzích Drehereových známek byly také uvedeny jen monogramy nebo iniciály AD (obr. 3).

obr. 3 – mosaz Ø 27,2 mm, 2,8 g

Marie Brázdová, druhá malířova žena, vzpomínala, že i mosazné známky jejího manžela nesly na líci rovněž pouze litery O. B. Brázdovy známky se však do současnosti na Líčkově žádné nedochovaly. Před časem se mi dostala do rukou známka, která měla na líci O B (obr. 4). Výrokem:“To je Okiho známka,“ ji paní Brázdová na první pohled identifikovala jako známku svého manžela.

                                                                      obr. 4 – mosaz Ø 27,5 mm, 3,8 g

Brázdova známka je pozoruhodná v několika ohledech. Nejedná se o běžný výrobek některé ražebny, které v období první republiky hromadně razily známky pro české chmelaře. Provedení malířových iniciál, které připomíná současné moderní logo, naznačuje, že lícní motiv patrně navrhl umělec sám. Rubní strana známky je bez textu, při horním okraji je kroužek jakoby vyznačující místo, kde by měl být otvor na zavěšení, ale spíše se jedná o prvek vyvažující rubní obraz. V dolní části pole rubní strany je linka, která vyznačuje, kam mělo být patrně umístěno pořadové číslo známky. Na žádné mně známé známce ale nic na rubu doraženo není, tak se lze domnívat, že O. Brázda od dalšího značení svých známek upustil. Kam se poděly všechny Brázdovy známky, kterých bylo podle vzpomínek paní Brázdové velké množství, po ukončení jejich platnosti a začlenění dvora do státního statku, není známo. Patrně byly zničeny, aby v době kolektivního hospodaření nepřipomínaly bývalé soukromé majitele chmelnic. Zachovalo se tak pouze několik málo exemplářů mezi sběrateli.

Upravená verze článku uveřejněného ve Chmelařské ročence 2008.

© Marek Cajthaml 2008

ZPĚT