Projekty

Pahorkatina Džbán – nová kompletní dokumentace přírodních a kulturně-historických aspektů krajiny

Díl: I.   

Autor: Miroslav Černý - Regionální muzeum Žatec

O projektu

V roce 1994 byl na rozhraní středních a severozápadních Čech vyhlášen přírodní park Džbán. Existence přírodního parku si vzala za cíl ochraňovat místní unikátní krajinu a její přírodní i kulturně-historické bohatství. Je však diskutabilní, zda k naplnění původních ochranářských cílů došlo a v současné době i nadále dochází. Člověk žijící svůj život v zajetí současné společnosti a jejích pravidel cítí, že všechny oblasti potřeby v dané oblasti došly naplnění. Ve zmíněné části naší republiky je unikátní krajina, nějakým způsobem je právně chráněna a někdo na správnou ochranu dohlíží. Co více si přát! Na co více se ptát! Stačí však, aby člověk udělal malý krok stranou, jen na chvíli otevřel oči a začnou před ním vystupovat otázky, které dříve nevnímal. Je vymezení přírodního parku shodné s rozsahem celé pahorkatiny? Kolik cenných míst leží mimo hranice ochrany? Kolik pověřených lidí skutečně přijde do terénu, mapuje změny, aktuální stavy či provádí nové výzkumy? Kolik místních rodáků každý rok umírá na zdejších polorozpadlých a nevyužívaných statcích? Kolik se nám spolu s těmito lidmi ztrácí nezdokumentovaných informací o zdejší krajině a s ní provázaném životě? Jsou tyto informace současné lidské společnosti vůbec k něčemu potřebné? Každý dotázaný může s odpovědí váhat, ale vstoupí-li do prostoru Džbánské pahorkatiny ochoten vnímat své okolí, okamžitě vidí například nenápadné pozůstatky nesčetných zařízení hospodařících kdysi rozumným způsobem s vodou a bránících náhlým povodním. Nad nefunkčními seníky a ovocnými sušárnami či prvorepublikovými fotografiemi lesních dělníků může přemýšlet o někdejší i současné státní ekonomice a bezesporu dojde k zajímavým závěrům. Takže ano, má smysl zabývat se dosud neznámými a ztrácejícími se aspekty tohoto nepatrného kousku krajiny.

Projekt dokumentace pahorkatiny se za výrazné podpory mnohých organizací a zainteresovaných jednotlivců realizuje v Regionálním muzeu K. A. Polánka v Žatci. Řešitelé projektu si stanovili v rámci dokumentace tři hlavní cíle. Chtějí vytvořit síť odborných i laických spolupracovníků, s jejichž pomocí se podaří popsat pahorkatinu na dosud nedosažené úrovni. Získané poznatky se využijí při vytvoření putovní výstavy, která by měla procestovat celý region pahorkatiny nehledě na hranice okresů a krajů. Hlavním výsledkem bude výpravná kniha, která jako první podchytí všechny oblasti (nejen lidského) života, k jejichž ochraně byl přírodní park vyhlášen. Práce to bude velice zdlouhavá a těžká. Už teď však tušíme, že její výsledek bude zajímavý a v mnohém potřebný i mimo naše lidské společenství. Dnešním dnem by mělo začít vycházet prvních pět autorských článků od odborníků i místních obyvatel. Všechny články by Vám měly krátce a výstižně přiblížit tématiku pahorkatiny vždy z jiného úhlu pohledu. Věříme, že z Vaší strany nezůstanou články bez odezvy.

Džbán versus Podlesí

Věřte, že je těžké shromažďovat informace o pahorkatině Džbánu, když vlastně nevíme, zda-li Džbán Džbánem vůbec je. A pokud jím přece jen je, tak vůbec netušíme, co se za jeho názvem skrývá, co jeho název znamená ani z čeho pochází.

Kam paměť psaných dokumentů sahá, užívali lidé pro označení pahorkatiny dva termíny. Německy mluvící obyvatelé říkali své domovině Dzban, Čban, Zban či Zbanwald, čeští obyvatelé ji však označovali Podlesím. Kdo z obou skupin měl pravdu a používal správný název? Možná obě skupiny, možná ani jedna. Záleží na tom, kdo a jak si celou situaci přebere. K přesnějšímu určení je potřeba znát bližší historické informace. Džbán jako hora a milník na obchodní stezce je poprvé zmiňován v 16. století, kdy například podle rakovnické smolné knihy došlo v jeho blízkosti k napadení počestných obchodníků. Džbán jako oblast – les u Řevníčova - se pod latinským termínem Schwan sylwa uvádí kolem roku 1720 na Müllerově mapě. Na prvním vojenském mapování se ke starému jménu připojuje i nové pojmenování současné hory Džbánu pod termínem Span. Teprve ve druhé polovině 19. století je v odborné a krásné literatuře uváděn termín Podlesí. Užití českého pojmenování pahorkatiny v krásné literatuře tento název do jisté míry démonizovalo a degradovalo. To vedlo až k dnešnímu stavu, kdy je původní český název většinovou veřejností téměř zapomenut a odborníky nepoužíván.

Jak to s pojmenováním pahorkatiny ve skutečnosti bylo, se dnes již těžko dozvíme. Pokud bychom hledali jazykové rozluštění, nabízí se nám zajímavé srovnání například s západočeským pohořím - Šumavou. Názvem Šumava (Böhmewald) byly původně nazývány jen nejvyšší horské vrcholky. Okolní krajina však byla již „Šumavským podlesím.“ Nesmíchaly se nám  spolu při pojmenovávání Džbánské pahorkatiny dva termíny, které kdysi označovaly dvě sousední oblasti – Džbánský les a (Džbánské) Podlesí?

V případě, že již alespoň v náznacích známe rozdíl mezi Džbánem a Podlesím, můžeme se věnovat samotnému jménu Džbán. Dle legendy P. J. Štastného vznikla celá pahorkatina tak, že místní obr upustil do velkého jezera svůj džbán, s nímž si na jeho břeh chodil pro vodu. Poté ho v jezeře už navždy nechal. Původní název hory Span může znamenat německý výraz Spann (ve smyslu nártu, táhliny či náhorní plošiny). Pokud bychom překládali z němčiny výraz Schwanwald (v lat. Schwan sylva), můžeme ho označit jako „Labutí les.“ U smyslu obou přeložených názvů by bylo možné najít desítky odůvodnění, proč použít pro pojmenování  naší pahorkatiny právě ten či onen název. Striktní odborník však dokáže každý uvedený názor zpochybnit. Proto, vážení čtenáři a místní obyvatelé, odpověď na otázku, co je a co znamená Džbán, najdete jen ve Vašich srdcích.

Máte-li i Vy zajímavé pozorování, fotografie, zážitky i vyprávění, co se týkají Džbánské pahorkatiny, neváhejte nás kontaktovat na tel. 775 028 112, e-mail: sdruzenipropodlesi@seznam.cz

Získal Džbán své jméno podle táhlých náhorních plošin nebo podle labutí hnízdících na mokřinách v jižním podhůří?

Foto: Jiří Prusík 1, Miroslav Černý 2 a 3

Díl: II.   

Autor:  Ing. Rudolf Pipek – lesní správce LS Žatec

Lesy Džbánu na Žatecku a Lounsku

Krajinný a přírodní fenomén „Džbánsko" se nachází na území okresů Louny, Rakovník a Kladno s přibližným plošným vymezením mezi spojnicemi sídel Louny, Kladno a Měcholupy. Tato přírodní jedinečná oblast je nazvána podle svého nejvyššího terénního vrcholu-bodu plošiny s názvem „Džbán" s nadmořskou výškou 536 m. S ohledem na krajinnou a přírodní jedinečnost byl zřízen k 1. 5. 1994 Okresním úřadem v Lounech Přírodní park Džbán s celkovou výměrou 41 578 ha s posláním zachování rázu krajiny křídové tabule s významnými přírodními a estetickými hodnotami, zejména s ohledem na jedinečnou geomorfologii území, lesní porosty, charakteristickou flóru a faunu a rozptýlenou mimolesní zeleň, a to při umožnění únosného využívání člověkem.

Území Džbánu je tvořeno Rakovnicko-kladenskou pahorkatinou s převládající nadmořskou výškou 300-400 m a charakteristickým geologickým podkladem, který je tvořen různými druhohorními opukami vzniklými jako usazeniny křídového moře s mocností 30-60 m. Jedinečný typický krajinný ráz je dán především tektonickými procesy-vyzdviženou tabulovou plošinou, která je erozí rozčleněna údolními rýhami. Zvláštností oblasti vedle reliéfu krajiny jsou silně vápnité humusokarbonátové půdy-červenky využívané pro pěstování chmele.

Výše uvedená zjednodušená charakteristika geografických, geomorfologických a geologických poměrů na Džbánsku s významným faktorem vlivu krušnohorského srážkového stínu mají pochopitelně vliv na složení vegetace této oblasti. Vyskytují se zde společenstva stepní a teplomilná, skalní druhy, druhy podhorské i horské, druhy slatinné a rašeliništní a především je potřeba zdůraznit květenu lesní. Nejvýznamnějším společenstvem Džbánu jsou samozřejmě lesy tvořící jeho území z 65-75%. Význam lesnatého Džbánu jako přirozeného spádového útočiště obyvatelstva pro krátkodobý rekreační pobyt je umocněn polohou oblasti mezi dvěma průmyslovými územími: Severočeskou hnědouhelnou pánev zahrnující Mostecko, Chomutovsko, Duchcovsko, Bílinsko a Teplicko a mezi Kladensko-rakovnickou pánev zahrnující Kladensko, Rakovnicko a Slánsko.

Současné lesní pozemky s porosty v majetku státu na Žatecku a Lounsku obhospodařují Lesy České republiky, s. p. se sídlem podnikového ředitelství v Hradci Králové svou organizační jednotkou Lesní správou Žatec.[1]Před transformací lesního hospodářství po r. 1989 to byly tehdejší organizace státních lesů a jako poslední Severočeské státní lesy v Teplicích-Lesní závod Žatec a z toho je patrná určitá kontinuita obhospodařování lesů Džbánu. Do r. 1981 spadaly tyto lesy do Lesního hospodářského celku Domoušice, přičemž byly obhospodařovány Lesní závodem v Domoušicích  se sídlem v Domoušicích a později v Žatci. Lesní hospodářský celek Domoušice vznikl k 1.1. 1956 z bývalých majetků majících vztah k oblasti Lesní správy Žatec:

-  Schwarzenberských velkostatků - Postoloprty /statek Selmice/, a Cítoliby /statek Divice, Solopysky, Vršovice, Velké Lipno, Nový Hrad/

- Soukromých velkostatků - Tuchořice, Dobříčany, Měcholupy, Svojetín, Krásný Dvůr, Liběšice

- Městského velkostatku Žatec

- Církevní velkostatku Dolní Ročov-Líšťany

- Soukromého velkostatku Líčkov

- Obecních a soukromých drobných lesů

Po politických a společenských změnách v r. 1989 přešly některé lesní pozemky na základě zákonů č. 229/91 Sb. (zkráceně „o půdě"- restituční) a č. 172/91 Sb. zkráceně „o obcích" do vlastnictví soukromých osob a obcí. Po těchto změnách včetně změn vnitřních organizačních obhospodařuje Lesní správa Žatec 6 760 ha ve 161 lesních odděleních západní části území Džbánu, což představuje 49 % její celkové výměry. Zjednodušeně jde o lesy táhnoucí se západně od pomyslné spojnice obcí Louny – Hříškov – Vinařice – Ročov - Třeboc. až k Sádku, Deštnici a Želči. Pro představu jsou to lesy  spadající organizačně pod 5 revírů – Velká Černoc, Evik, Nečemice, Tuchořice a Selmice. Les se zde nachází především na vrcholových rovinách (proto místní názvy Tuchořická, Kounovská-Domoušická rovina) nebo je vytlačen intenzívním zemědělským hospodařením do krátkých prudkých, ale táhlých strání, skal, roklí a údolí (např. známé lesy „ Na Podlesí").

Při hospodaření v lesích Džbánu jsou respektovány výše uvedené přírodní podmínky, z nichž nejpodstatnější je vláhový deficit daný známou skutečností, že Žatecko patří k nejsušší oblasti Čech. Výše těžeb a výchovy se řídí platným lesním hospodářským plánem, který je zpracováván vždy pro desetileté období.  Při obnově lesních porostů, v kterých jsou zastoupeny všechny běžné středoevropské jehličnaté i listnaté druhy dřevin s převahou jehličnatých, jsou uplatňovány jemnější obnovní postupy, především s ohledem na vláhový deficit. Proto je uplatňován hospodářský způsob násečný.[2] Jsou respektovány všechny mimoprodukční funkce lesa jako rovnocenné funkci produkční a to především funkce půdoochranná, klimatická, krajinotvorná, vodohospodářská a rekreační. Je maximálně podporována a využívána  přirozená obnova lesů a uplatňována především u dřevin smrk, borovice a modřín hojně zastoupených v mateřských porostech. Podíl listnatých dřevin jako melioračních a zpevňujících činí při obnově porostů minimálně 25%. Z listnatých dřevin jsou zalesňovány hlavně dřeviny buk, dub, javor, jasan a lípa. Zastoupení dřevin při obnově vychází z hospodářských souborů ve schváleném lesním hospodářském plánu respektující i přirozenou skladbu lesů Džbánska.

Je pochopitelné, že dnešní druhová dřevinná skladba lesů Džbánu je lidskou činností-generacemi lesních hospodářů a vlastníků pozměněna. Z pohledu vlastnického se dá říci, že o co méně jsou tyto lesy přirozenější, o to vyšší a kvalitnější mají hektarovou dřevní zásobu přinášející vyšší hodnoty finanční. Cílem lesnického hospodaření je na prvním místě zachování a posílení jedinečností, zvyšování druhové rozmanitosti a stability lesních porostů Džbánu. Lesní správě Žatec vzniklé k 1. 11. 1992 se daří zvyšovat druhovou porostní pestrost, současně porostní zásoby dříví a stabilitu porostů při respektování stanovištních poměrů. Při umělé obnově je využívána v maximální míře příprava půdy oddrnovacími pluhy a štěrbinová výsadba sazenic pro zvýšení ujímavosti výsadeb a snížení ztrát vytvořením příznivějších vláhových podmínek pro vznikající lesní kultury. Velmi důležitou hospodářskou činností je péče o založené lesní kultury spočívající v ochraně proti buřeni (vyžínání ploch, odstraňování nežádoucích plevelných dřevin) a proti zvěři (oplocování, nátěry repelentními přípravky) do zajištění porostů. Od stadia mlazin je prováděna včasná a dostatečně intenzívní výchova v mladších porostech do 40 let a starších nad 40 let. Při ní je upravována dřevinná skladba, zajišťována biodiverzita, kvalita a především stabilita porostů. Zpevňování porostů vůči abiotickým vlivům, především bořivým větrům, je velmi důležitý úkol i z hlediska bezpečnosti produkce. V každém roce několikrát jsou i z důvodu dříve uvedených geomorfologických poměrů lesy Džbánu vystaveny zkoušce odolnosti proti silným přepadovým větrům od západu a severozápadu.

Závěrem je nutno připomenout, že lesy Džbánu jako vrcholné složité rostlinné společenstvo (fytocenóza) v krajině nezastupitelné se neustále v prostoru a času mění a potřebují  neustálou péči a ochranu člověka-lesního hospodáře, aby bylo naplňováno jejich poslání po všech stránkách. Jistě se o to budou snažit i generace dalších hospodářů pro zachování této jedinečnosti Žatecka a Lounska, kterou Džbán bezesporu je.

Díl: III.   

Autor: Mgr. Jiří Bělohoubek – KS AOPK Ústí nad Labem

Květena Džbánské pahorkatiny

Džbán je tvořen křídovou tabulovou plošinou, vyzdviženou tektonickými pohyby nad své okolí. Geologický podklad velmi významně ovlivňuje flóru i složení vegetace tohoto území. Opukové svahy hostí vápnomilnou vegetaci a druhy vázané na tento typ podkladu (kalcifyty). Horní partie Džbánu, rovné plošiny, jsou dnes již odvápněné a zde se vyskytuje vegetace kyselá s typickými druhy - acidofyty. Území Džbánu pokrývají z cca 70% lesy, místy se zachovaly i přirozené smíšené porosty.

Pro Džbán je typický výskyt vápnomilných bučin a to především na prudkých opukových svazích. V bylinném patře nalezneme, mimo jiných, také celou řadu orchidejí, např. střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus), hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis), okrotici bílou, červenou i mečolistou (Cephalanthera damasonium, C.rubra, C.longifolia), kruštík tmavočervený (Epipactis atrorubens), aj. Ve fragmentech bučin se můžeme setkat se vzácnou kýchavicí černou (Verathrum nigrum), která má na Džbánu těžiště rozšíření v ČR.

Na obtížně přístupných místech, v roklích a extrémně prudkých svazích se vyskytují suťové lesy, které zůstaly z důvodu obtížné přístupnosti jen velmi málo ovlivněny. Dominantními dřevinami jsou lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), javor klen (Acer pseudoplatanus), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a jilm horský (Ulmus glabra).

Teplomilné doubravy často s významným zastoupením dubu pýřitého (Quercus pubescens) jsou vázány na teplá, ale ne extrémně suchá stanoviště na hlubších půdách bohatých vápníkem. Typický je pro ně bohatý keřový i bylinný podrost, v němž se často vyskytuje kalina tušalaj (Viburnum lantana), jeřáb muk (Sorbus aria), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), třemdava bílá (Dictamnus albus), kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum), kakost krvavý (Geranium sanguineum). K nejzajímavějším druhům tohoto biotopu patří bezesporu džbánský endemit jeřáb džbánský (Sorbus gemella).

Na teplých a mírných svazích se vyskytují především dubohabřiny. Byly většinou pozměněny pěstebními zásahy (pařezové hospodaření, výsadba nepůvodních dřevin). Typickými druhy jsou svízel lesní (Galium sylvaticum), jaterník podléška (Hepatica nobilis), prvosenka jarní (Primula veris) nebo lilie zlatohlavá (Lilium martagon).

Na odvápněných plošinách se místy vyskytují fragmenty kyselých acidofilních doubrav, ve kterých převládá metlička křivolaká (Avenella flexuosa), vřes obecný (Calluna vulgaris), konvalinka vonná (Convallaria majalis), černýš luční (Melampyrum pratense), borůvka (Vaccinium myrtillus) a brusinka (Vaccinium vitis-idae).

Jedním z nejvzácnějších biotopů jsou původní reliktní bory, které se zachovaly pouze na opukových skalních výchozech či na hranách prudkých svahů. Typickým příkladem jsou Malý a Velký štít nebo Pochválovská stráň s výskytem tzv. glaciálních reliktů - medvědice léčivé (Arctostaphyllos uva-ursi) a zimostrázku alpského (Polygala chamaebuxus). Tyto druhy se na naše území rozšířily v době ledové a po ustoupení ledovce se dochovaly na extrémních stanovištích. Obě lokality jsou dnes vyhlášeny jako zvláště chráněná území.

Pro bezlesou oblast Džbánu byla typická také stepní a teplomilná květena na jeho severním okraji. Přestože na velké části území byl tento typ biotopu v minulosti zničen zemědělstvím nebo ustoupil vlivem přirozeného zarůstání dřevinami, můžeme s ním setkat ještě na několika málo místech v okolí obcí Lipenec, Touchovice, Zbrašín, Jimlín, Milý, Nečemice, Měcholupy, Holedeč, nebo Kluček. Některé z těchto lokalit byly vyhlášeny zvláště chráněným územím s ohledem na výskyt vzácných a ohrožených druhů rostlin – např. koniklec luční český, bělozářka liliovitá, hlaváček jarní, modřenec tenkokvětý, kavyl Ivanův, vstavač nachový, hvězdnice zlatovlásek, kozinec rakouský a k.dánský, hvězdnice chlumní, aj.

Přestože se na první pohled zdá, že toto území bylo po botanické stránce již důkladně probádáno, ještě dnes se objevují nové lokality s druhy, které zde nikdo nespatřil několik desetiletí. Příkladem může být kriticky ohrožený zvonovec liliolistý u Hříškova nebo vzácný smrkovník plazivý u Líského.

Jedněmi z těch, kteří ve Džbánu pátrají po nových lokalitách jsou i členové Českého svazu ochránců přírody, kteří mapují flóru Džbánu už přes deset let. A jelikož mapování bude   pokračovat i v následujících letech, lze se těšit na další překvapení.

Pozornosti odborníků mohou občas uniknout i tak nápadné rostliny, jako je naše největší orchidej - střevíčník pantoflíček. Není to nic neobvyklého. Vzhledem k rozlehlosti tohoto území a k nevyzpytatelnému chování orchidejí není těžké je přehlédnout. Proto i přes jejich systematické hledání se stále nacházejí nové lokality. Chceme proto požádat zájemce z řad veřejnosti o spolupráci při pátrání těchto klenotů džbánské přírody. Najdete-li při svých toulkách, na výletě či při houbaření zajímavou rostlinu, neváhejte a vyfoťte ji se zapamatováním místa nálezu (např. GPS, tečka v mapě, apod.). Pošlete nám ji a my Vám na oplátku sdělíme, co jste našli za poklad…

Foto: Jiří Bělohoubek 1 a 3, Ivan Bílek 2

Díl: IV.   

Autor: Jan Karbus – OS Situra Hřešice

Fauna Pahorkatiny Džbán

Na první pohled nenápadná, ale malebná krajina územně největšího přírodního parku ČR-Džbánu, rozkládajícího se mezi městy Kladno, Nové Strašecí, Rakovník, Žatec, Louny a Slaný, oplývá bohatstvím, které je srovnatelné s potenciálem sousedních věhlasnějších oblastí – Českého středohoří a Křivoklátska.

Při třetihorních tektonických procesech byla nad okolní krajinu vyzdvižena výrazná opuková plošina dnešního Džbánu. Ještě dříve se zde rozlévalo mělké vnitrozemské moře, po němž zůstala tzv. Česká křídová pánev. Džbán je jejím okrajovým územím, a z toho vyplývají geologické a geomorfologické zvláštnosti území.

Uprostřed rozlehlých, druhotných lesů Džbánu zůstalo do dnešních dnů zachováno několik fragmentů porostu s výskytem původních druhů dřevin (dub, buk, lípa, javor, habr a další). Tato místa jsou domovem vzácné fauny a flóry.

Běžně se setkáme s prasetem divokým a srncem obecným, ale i vzácnějšími druhy sudokopytníků, jako je jelen lesní a jelen sika. Ze sousedních křivoklátských obor občas zaběhne daněk evropský.

Velké šelmy, jako jsou vlk nebo rys, zde byly vyhubeny. Jejich absence v lesích je pro přírodu negativním jevem. Chybí v ní část systému zajišťující přirozený výběr, regulaci a sanitaci ostatních živočišných druhů. Situaci však nelze v současném globálně narušeném stavu místních lesů a krajiny žádným způsobem napravit. Běžná je stále kuna lesní i skalní, liška obecná, hranostaj, kolčava, jezevec, vzácněji pak tchoř tmavý. Z ostatních savců uveďme zajíce polního, králíka divokého, několik druhů hrabošů a myšic, ale i vzácné a chráněné druhy, jako je plch velký, křeček polní či plšík lískový.

Faunu hmyzožravců reprezentují ježek západní i východní, krtek obecný a mnoho druhů rejsků. Významný je výskyt patnácti druhů ohrožených netopýrů. Jako příklad jmenujme netopýra ušatého, večerního, rezavého, velkého či velmi vzácného vrápence malého.

Džbán je díky rozlehlým lesům, starým ovocným sadům, křovinatým stráním a četným rybníkům s rákosinami a břehovými porosty velice význačným hnízdištěm mnoha druhů ptáků (154 druhů, z toho 110 druhů hnízdících). Ostatní do území zalétají za potravou nebo se zastavují při jarních či podzimních tazích.

Rozlehlé lesy jsou důležitým hnízdištěm plachého čápa černého, staré stromy s dutinami osidlují datel černý, žluna zelená a šedá, všechny tři druhy našich strakapoudů, holub doupňák a mnoho dalších. Předjarními lesy zní temné houkání výrů velkých, z dalších sov hnízdí kalous ušatý, puštík obecný, ve starých zemědělských usedlostech a stodolách si svá hnízda buduje sova pálená.

Ke kulturní krajině Džbánu neodmyslitelně patří zpěv mnoha druhů polních a hajních ptáků (skřivan polní, čejka chocholatá, v remízcích pak mnoho druhů pěvců - hrdlička divoká nebo dnes již velmi vzácná koroptev polní).

Také dravci jsou na Džbánu hojní. Běžná je poštolka obecná, jestřáb lesní, krahujec obecný, káně lesní, vzácně pak včelojed lesní či ostříž lesní. Na polích a v rákosinách hnízdí moták pochop. V posledních letech jsou pozorováni i velmi vzácní dravci, jako je luňák červený, moták lužní a moták pilich. Vzácně za potravou zalétá orlovec říční a orel mořský.

Fádní krajinu polí ozvláštňují úzké travnaté meze, remízky, staré sady, pastviny i izolované skupiny křovin. Na jejich zachování v krajině je vázána řada dalších ptáků, např. chráněné pěnice vlašské.

Rybníky obývá labuť velká, potápka roháč, lyska černá a mnoho dalších. Malé rybky a obojživelníky zde loví volavka poletavá či překrásný ledňáček říční. Vzácná volavka bílá je čím dál častějším hostem.

Velmi početně jsou zastoupeni obojživelníci. Menší, čisté rybníky s dostatkem vodní vegetace, využívá k rozmnožování ropucha obecná, ropucha zelená, skokan zelený, krátkonohý a skřehotavý, rosnička zelená, čolek obecný i čolek velký. Stále vzácnější je dříve běžná kuňka obecná, pro kterou bylo u Kalivod na Rakovnicku vyhlášeno chráněné území na soustavě tří malých rybníků. Kriticky ohrožená je blatnice skvrnitá, ale opravdovou raritou je výskyt ropuchy krátkonohé, která v území přežívá na poslední lokalitě, jedné z mála v celé republice.

Potoční tůně a louže na lesních cestách využívá k rozmnožování čolek horský a skokan štíhlý. Suťové lesy jsou přirozeným biotopem mloka skvrnitého. Výslunné stráně s nízkou vegetací umožňují přežít slepýši křehkému a užovce hladké. Z dalších plazů se v oblasti vykytuje zmije obecná a hojně užovka obojková a ještěrka obecná.

Nelze opomenout ani faunu bezobratlých živočichů. Na kosených a dobytkem spásaných loukách, stráních a mezích je závislé přežití mnoha druhů motýlů, vřetenušek a ostatního hmyzu, který z naší krajiny v posledních desetiletích rychle mizí. Můžeme spatřit otakárka fenyklového, otakárka ovocného, přástevníka kostivalového, cikádu chlumní a mnoho dalších. Na stepních stráních s teplomilnou květenou, v žatecké části oblasti, jsou vázány vzácné druhy mandelinek, nosatců a krasců, kteří zde mají často nejpočetnější populace v rámci celých Čech.

Nad hladinami tůní a rybníků můžeme pozorovat mnoho druhů vážek, potápníků apod. Velmi důležité jsou staré odumírající stromy, na kterých doslova stojí přežití mnoha druhů hmyzu. Zejména mohutné duby jsou domovem největšího evropského brouka, roháče obecného.

Jak je z výše uvedeného patrné, představuje Džbán mimořádně hodnotnou oblast, s výskytem řady vzácných a chráněných živočichů. A to přes to, že inventarizace druhů nebyla zdaleka dokončena. Pomoci lépe poznat svoji krajinu můžete i Vy. Očitá pozorování a svědectví místních obyvatel o výskytu toho kterého druhu jej může pomoci zachránit. Děkujeme všem za upřímnou vůli zachovat naši krajinu pro příští generace.

Foto: Jan Karbus 1-3

Díl: V.   

Autor: Miroslav Franěk - MS Kněževes

Džbán a myslivost

Pahorkatina Džbán není jen předmětem zájmu vědců rozličných oborů, je to také prostor – krajina, v níž žijí konkrétní lidé, vykonávají svou každodenní činnost. Někdy se stane, že místní člověk se svou pílí propracuje až téměř k vědecké činnosti. Autorem dnešního článku – zážitků,pozorování a vzpomínek spojených s lesem je bývalý lesník, ornitologický pozorovatel, ale dosud hlavně myslivec – pan Miroslav Franěk z Kněževsi, který svou zálibu povýšil na životní cíl. Kromě pravidelných zápisků o zvěři vytvořil i rozsáhlou a neopakovatelnou fotografickou databázi živočichů žijících ve zdejší krajině. S mnohými jeho snímky se jistě setkáte v připravované putovní výstavě i velké knize o naší pahorkatině.

„Během aktivní činnosti v honitbě Lesy Rokyta jsem často zavítal do lesů v okolí Špičáku a Slunečního vrchu. V těchto místech jsem zažil mnoho mysliveckých zážitků. Hlavní zvěří ve zdejších hlubokých lesích je zvěř černá, která zde nalézá bohatý žír z bukvic a žaludů, ale i potřebný kryt v houštinách. Úlovky divočáků jsou zde velice bohaté. V naháňkách bývá uloveno 40, někdy i 60 kusů. Ze spárkaté zvěře je zde zvěř srnčí. Ta se vyskytuje hlavně na okrajích lesních masívů. Objevuje se tu jelen sika, který se sem šíří od západu a jeho stavy neustále rostou. Sporadicky se zde také vyskytuje jelen evropský. Nesmíme také zapomenout, že je zde zastoupen jezevec lesní, liška, kuna skalní, vzácněji kuna lesní a veverka a zajíc. Na okrajích lesa zastihneme vzácně lasici a hranostaje. Poměrně často bývá viděn plch, plšík a myšice zabydlení v kazatelnách. V létě můžeme zaznamenat značný výskyt lovících netopýrů. Téměř zcela zanikla populace tchoře, místo něho se sem šíří psík mývalovitý a mýval severní.“

„Ptačí fauna je zde zastoupena četnými druhy. Na večer v lokalitě Luh protahují sluky lesní. Na potulkách rakovnického ornitologického spolku jsme s Milanem Tichajem pozorovali ťuhýka, sýce rousného, kalouse ušatého a puštíka. Občas sem zavítá i naše největší sova – výr. Běžně zde hnízdí krkavec, jehož stavy rostou, stejně jako stavy strak při okrajích lesů. Ve zdejších lesích často zaslechnete ostrý řezavý hlas ořešníka, poměrně častá je sojka. V okolí zbylých bukových porostů na stráni Sonenberku (Slunečního vrchu) jsme zaznamenali výskyt lejsků – lejsek černohlavý a  lejsek šedý. V dutinách buků hnízdí datel černý, strakapoud, brhlík, žluna zelená i šedá a sýkory v druzích: babka, koňadra, modřinka, mlynařík, parukářka. Z dalších ptačích druhů byl zaznamenán králíček, křivka, budníček, hýl, pěnkava, pěnice, linduška lesní, hřivnáč, doupňák, hrdlička lesní, kukačka, kos, drozd zpěvný, brávník, krutihlav, kvíčala a cvrčala. Z pernatých dravců je zde nejčastější káně lesní, poštolka, krahujec, na tahu zachycen luňák červený, pilich šedý a pochop rákosní. Ve zdejších lesích jsme zahlídli i čápa černého, ale hnízdo jsme nenalezli. Z polí u lesa Na Hýtě jsem při podvečerní čekané zaslechl i volání křepelky a čiřikání koroptví, jednou dokonce i volání chřástala.“

„Z vyprávění pana Radka Mülera z Kounova jsem se doslechl, že poslední tetřeví zvěř byla pozorována na Špičáku v roce 1962, tetřívci v okolí Luhu a Hýty v roce 1956.“

Foto: Miroslav Franěk 1-3

Přírodní park Džbán nebyl vyhlášen pouze pro ochranu přírodních zajímavostí. Při vyhlášení byl kladen důraz i na ochranu kulturních památek, kterých se v oblasti nachází značné množství. Mezi kulturní památky můžeme zařadit objekty tzv. lidové architektury, které v současné době patří v oblasti k nejohroženějším. Jsou totiž vcelku neznámé (málo zdokumentované a zmapované). Ve většině případů jim chybí právní ochrana. Spolu s objekty lidové architektury se ztrácí i mnoho nenahraditelných svědectví o životě obyvatel zmiňované oblasti.

Osobně se lidovou architekturou v oblasti zabývám více, jak deset let a podařilo se mi zachytit určitý počet místních zvláštností, které jsou v rámci České republiky vzácné či jedinečné. Jejich vznik byl zapříčiněn těsným sepjetím místních staveb s krajinou vrchů, lesů a lázů (Láz je terénní útvar vzniklý specifickým způsob obdělávání půdy v horských a podhorských oblastech, kde se na terasovitě upravených stráních můžete setkat s miniaturními poli, pastvinami a sady, ale i s průmyslovými stavbami).

Vzhled domů také ovlivnila aktuální móda a kulturní vazby místních hospodářů. Vznikla tak pestrá mozaika tvarů a technických zařízení, která se projevila vně i uvnitř staveb. Za nejvýznamnější z místních technických zařízení můžeme považovat interiérovou sušárnu chmele, která se ještě v devatenáctém století nacházela v nadpolovičním počtu místních staveb. Dnes je evidována pouze jedna zachovalá. Existence stavby, v níž se zařízení nachází, je navíc ohrožena.
Domnívám se, že v současné době máme poslední možnost zdokumentovat pozůstatky džbánské lidové architektury. Dobré by bylo zachránit její nejvzácnější objekty například ve formě skanzenu. Avšak zároveň je nutné konstatovat, že tomuto typu záchrany současný stav staveb nepřeje. Nepřeje mu ani aktuální myšlenkové a ekonomické nastavení české společnosti.

Pokud se chcete s lidovou architekturou Džbánu seznámit blíže, navštivte Regionální muzeum v Žatci, kde je lidové architektuře věnovaná část výstavy Pahorkatina Džbán. Výstava trvá do září letošního roku.

Autor: Miroslav Černý – Regionální muzeum Žatec

Neodmyslitelnou součástí pahorkatiny Džbán je pestré složení jejího geologického podkladu. Odborná literatura označuje mnohé místní hory za takzvané „Svědecké výšiny". Mají totiž vrstevnaté složení, a proto z nich lze geologickou minulost dobře vyčíst. Místní geologické usazeniny vypovídají o někdejší přítomnosti sladkovodních močálů a jezer, o výskytu moří i četných katastrofách.

V následku pestrých geologických procesů vznikla ve Džbánské pahorkatině mnohá ložiska surovin využívaných člověkem po celou dobu jeho zdejší přítomnosti.

V pahorkatině se těžil široký sortiment stavebního kamene a rozhodně nešlo jen o dnes zdůrazňovanou opuku. Dále se zde nacházejí ložiska cihlářských hlín a keramických hlinek, těžilo se černé uhlí a sapropelit (švartna). Jsou i doklady o získávání železné rudy, vápence a sklářského písku. Za odvážné, ale ne úplně scestné, můžeme brát i hypotézy o rýžování zlata.

Pestré geologické podloží dalo vzniknout také minerálním pramenům, z nichž některé byly využívány v lázeňských provozech.

Podžbánsko je po archeologické stránce značně prozkoumanou oblastí. Přesto stále vydává množství nálezů z narušovaných situací svědčících pak o bohaté historii osídlení této části Rakovnicka. Tento prostor je dodnes nejúrodnější částí regionu s intenzivně zemědělsky využívanými plochami, přičemž na základě archeologických pramenů usuzujeme, že tomu tak bylo od pravěku.

V 50. letech 20. století prováděl mutějovický badatel Fridrich Hammer na katastru obce Mutějovice a přilehlých obcí (Nesuchyně, Hředle, Kounov, Povlčín, Milostín, Lhota pod Džbánem) systematické povrchové sběry zejména při melioracích vodních toků, zakládání chmelnic a dalších zemědělských činnostech. Jeho sbírka obsahuje obrovské množství nálezů keramických zlomků, štípaných a broušených kamenných nástrojů, kostěných a parohových předmětů a vzorků hornin z průběhu celého období pravěku dokládajících polykulturní využití oblasti. Na jeho činnost dodnes navazuje řada neprofesionálních zájemců o historii regionu spolupracujících s muzeem a sbírkový fond je tak neustále doplňován o další doklady hustého osídlení severního Rakovnicka od neolitu po dobu římskou. Na západním konci sledované oblasti se také rozkládá na kopci Louštín jednodílné hradiště o rozloze 1,5 ha z pozdní doby bronzové, které bylo využíváno i v pozdní době halštatské. Nevíme ovšem, k jakým účelům sloužilo (např. sídlo elity, nespecifikované náboženské aktivity atd.).

Do povědomí širší veřejnosti se však v minulosti zapsalo nejvíce Novostrašecko na severovýchodě Rakovnicka se svými keltskými nalezišti. I tato oblast měla svého „průzkumníka", který se jejímu archeologickému poznání systematicky věnoval od 30. do 50. let 20. století – Josefa Baumanna, správce novostrašeckého muzea, na jehož práci navázala řada následovníků. Konkrétně Mšecké Žehrovice se před několika desetiletími staly doslova a do písmene světoznámé díky nálezu jedné z nejkrásnějších keltských kamenných plastik. Překvapivě to ale nebyl jediný velký vklad tohoto regionu do pokladnice keltských dějin. Již od 19. století se v hrobech a na sídlištích střední Evropy z doby několika posledních století př. Kr. objevovaly krásné černé náramky vyrobené z měkké horniny. Jejich původ však zůstával dlouhá léta nejasný. Časem bylo zjištěno, že většina jich byla vyrobena ze středočeského sapropelitu nebo-li švartny (vrstvy v nadloží černouhelné sloje). Díky velkému úsilí několika profesionálních a amatérských archeologů se postupně podařilo v okolí výchozů švartny na Novostrašecku a Slánsku objevit desítky dílen na jejich výrobu (a některé z nich i prozkoumat), zrekonstruovat celý výrobní proces (především díky úsilí badatele F. Sedláčka) a doložit masovou produkci železa na většině lokalit s výrobou švartnových náramků na Novostrašecku. Před našima očima se tak začal vynořovat jeden z nejvýznamnějších keltských výrobních regionů v celé střední Evropě, který byl záhy archeology velice trefně označen jako industriální zóna keltské střední Evropy. Dalším důležitým surovinovým zdrojem pro Kelty na Novostrašecku byla železná ruda, přičemž v pravěku byly pravděpodobně využívány především pelosiderity, které se vyskytují v podloží a nadloží uhelných slojí na Kladensku, Rakovnicku a v jejich okolí. K nejdůležitějším archeologickým aktivitám v tomto regionu však patří výzkumy čtyřúhelníkového valového areálu v letech 1979 až 1988 N. Venclové.

Neměli bychom také zapomínat na archeologické doklady středověkých obranných a sídelních aktivit a v této souvislosti je třeba zmínit raně středověké hradiště Dřevíč (k. ú. Kozojedy), zmiňované v Kosmově kronice, zaniklý hrádek Sobín (k. ú. Rynholec), zaniklou ves a tvrz Rychvald (k. ú. Kozojedy), zaniklý hrádek v Kozojedech a v neposlední řadě pozůstatky vrcholně středověkého hradu Džbán (k. ú. Lhota pod Džbánem). Zatímco archeologickému poznání hradu Džbán byla věnována systematická odborná pozornost loni zesnulého předního českého kastelologa T. Durdíka, odborné poznání ostatních neméně zajímavých lokalit je zatím nepatrné a čekají teprve na své docenění v rámci vyhodnocení vývoje osídlení regionu.

Oblast, ve které se rozkládá Pahorkatina Džbán, přísluší dnes ke třem okresům – lounskému, rakovnickému a kladenskému. Chceme-li se badatelsky zabývat historií tohoto území, čeká nás nesnadná pouť po rozličných archivech naší vlasti. Prameny vzniklé z činnosti centrálních úřadů (nejvíce nás budou pravděpodobně zajímat katastry a soupisy obyvatel) nalezneme v Národním archivu v Praze; materiály vrchnostenské najdeme ve fondech velkostatků (na něž se do roku 1850 naše země rozdělovaly) a ty zase v příslušných Státních oblastních archivech. Dokumenty okresní a obecní samosprávy, jakož i písemnosti škol a spolků, shromažďují Státní okresní archivy (v našem případě připadá v úvahu archiv lounský, rakovnický a kladenský). Budeme-li se zabývat významnými spisovateli působivšími na Džbánsku, jistě navštívíme Literární archiv Památníku národního písemnictví; pokud nás zaujmou válečné dějiny oblasti, nevynecháme při svých pochůzkách Vojenský historický archiv. Možností je vskutku celá řada a nemělo by asi větší smysl všechny je vypisovat. Záleží na tom, z jakého pohledu ke svému úkolu přistoupíme a na co především zaměříme naši pozornost.

Ve své činnosti budeme moci navázat na záslužnou práci našich dávných i nedávných „kolegů". A tak během svého snažení projdeme stohy novinových článků a zabrousíme také k různým regionálním periodikům a publikacím. Při studiu dějin jednotlivých obcí nám nejlepší vodítko poskytnou práce amatérkých historiků Františka Štědrého (pro území Lounska), Václava Kočky (pro Rakovnicko) nebo Leopolda Zubra (pro Slánsko). Posledně jmenovaný, ačkoli nic nepublikoval, zanechal bohatý osobní fond s výpisky z pramenů pro novostrašecký region. Sběry folklorního materiálu ze Džbánska přispěl k poznání oblasti Ljuba Hornov-Karpatějev. Historií Mšece se zabýval výtvarník Ferdinand Velc, který jinak především dokumentoval venkovský život a památky. Oblastí vrchu Bytiny se věnoval toužetínský učitel František Brod. Beletrizované historické náměty zasazené do oblasti Džbánska ztvárnil katolický kněz Václav Beneš Třebízský.

Kromě pramenů písemných, jistě využijeme i ty trojrozměrné, pro dobu nejstarší nám poslouží archeologické nálezy z oblasti. Vypovídací hodnotu mají samozřejmě místní historické předměty denní potřeby, grafická ztvárnění oblasti a fotodokumentace, ale také samotná krajina Džbánska, její sídla a jejich půdorysná podoba, významné architektonické stavby oblasti atd.

Uvedený výčet rozhodně nelze brát jako konečný, jedná se pouze o určitý všeobecný nástin, který se snaží ukázat pestrou paletu materiálů, kterých lze při naší práci využít. A protože čím více pramenů člověk projde, tím více dalších možností k bádání nachází, objeví se jistě řada dalších, o nichž zatím nevíme, až během práce.

Přes nastíněné nepřeberné množství pramenů, které na nás čeká v oficiálních institucích jako jsou archivy, muzea nebo knihovny, zůstává jejich určitá část všetečnému badateli skryta. Máme na mysli takové materiály, které dosud ukrývají soukromí vlastníci jako rodinné památky zděděné po předcích. Může se jednat např. o historické fotografie dokumentující region a jeho události nebo o rodinné písemné paměti, ale i o jiný badatelsky využitelný materiál. Tímto chceme apelovat na čtenáře, aby – pokud takové památky vlastní, nebo o nich mají povědomí – poskytly tyto k využití pro naši práci. Poslouží tak dobré věci a napomohou uchovat naše regionální džbánské dějiny pro další generace.