Úvodem
Jako letošní téma Perliček z depozitáře našeho Regionálního muzea K. A. Polánka jsme vybrali zástupce zvířecích říší. Muzeum sice nemá přírodovědnou část, sbírkové předměty se zvířecími motivy však ve sbírkách zastoupeny jsou. A to i zvířata mytická, jako draci nebo bazilišek. Lidé a zvířata byli a jsou vždy propojeni. Dozvíte se proto, i z jakých důvodů si lidé podobné motivy vybírali. Nebo jakou měli symboliku. Z praktických důvodů vynecháme nejčastěji používaná zvířata, tj. lvy a orly (orlice). Dodejme, že v případě německého Žatce by patrně orlice (rakouské a německé) měly mírnější převahu, ale ani lvi by se jistě nenechali zahanbit. Měli je ostatně v oblibě jak Češi, tak Němci, vzpomeňme např. na žatecký pomník obětem první světové války, který měl podobu lva. Sice dle německého (braunschweigského) vzoru, ale lev to byl. Český lev byl a je i v městském znaku. My se však zaměříme jinam, postupně představíme např. muzejního baziliška, motivy s drakem, patrona výra, koně, psa, mandelinku, krávu, mluvící veverku, sokola, jelena, holubici a slona.
Kovový bazilišek na nás vylezl ze sklepa. Notně zkorodovaný, ale jinak nepoškozený. Patrně kdysi tvořil součást nějakého vývěsního štítu obchodu či hostince, jeho přesný původ neznáme. Ani jeho stáří. Dnes je bazilišek asi nejvíce znám čtenářům románů o Harry Potterovi. Jejich autorka zvolila starší antickou hadí podobu baziliška. Ten žatecký je podobou spíše středověký.
Jak měl bazilišek vypadat? První popisy máme již z antické mytologie. Bazilišek byl had s diadémem na hlavě, který měl mimořádné destruktivní schopnosti. Dokázal např. změnit krajinu v poušť. Uměl chodit vzpřímeně, neplazil se tedy jako hadi, byl považován za jejich krále. Nepomohlo probodnutí jako u draka, protože byl mimořádně jedovatý, hrozilo otrávení zbraně, jezdce i jeho koně. Později přibyla i z Harryho Pottera známá schopnost zabíjet pouhým pohledem. Pomoci proti němu mohlo zrcadlo. Poněkud krkolomný nápad představovalo také přivedení lasičky (jinde lišky) do jeho doupěte, na ty totiž nepůsobil baziliščí jed. Pokud malé zvíře bylo rychlé, mohlo naopak baziliška kousnout. A kousnutí bylo pro něj smrtelné. Verze o kohoutím kokrhání, které má baziliška zabít, se poprvé objevila v díle řeckého spisovatele Claudia Aeliana (De Natura Animalium). Poutníci si pod jeho vlivem často brali na cesty kohouta. Mnoho se také fabulovalo o tom, jak se bazilišek narodí. Možná znáte verze o tom, že vznikne z vejce kohouta, sneseného a vysezeného za určených podmínek.
Ve středověku už nemusel být bazilišek pouze hadem, byl směsicí různých bytostí, dostal nohy, zpravidla dvě. Typický byl zatočený dlouhý ocas. Mohl mít také křídla. Připomínal tak jakousi kombinaci mezi drakem a kohoutem. Fantazii se meze nekladly. Bazilišek se objevoval např. u fontán nebo jako vývěsní štít.
Žatecký bazilišek, kterého konzervátorská dílna již zbavila nánosu prachu a v rámci možností i koroze, měl možná i své dvojče. Mořské panny aj. bytosti zavěšované nad prodejními pulty, byly často ve dvou. Mohl však také viset osamoceně venku před krámem např. s názvem podniku. Nebo měl nějaké využití při některé z početných žateckých slavností, např. jako výzdoba alegorického vozu? Nevíme. Na žádné z dobových fotografií zachycen není. Kdy a jak se dostal do muzejního sklepa také nevíme.
Vidíme jeho otevřený zobák, na hlavě hřebínek, naznačeno je oko, má křídla, pařáty a dlouhý šupinatý ocas. Vyroben byl z plechů a drátů. Převažujícím materiálem je mosaz. Dlouhý je 40 cm. Tváří se poněkud rozčíleně, jako by na někoho útočil. Podobná zobrazení měla nejen zdobnou a reklamní, ale často také ochrannou funkci. Snad se jednou dozvíme, odkud pocházel.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Asi by bylo zajímavé prozkoumat, kolik a jaké předměty mají naše muzea s dračí tematikou. Samostatného draka máme ve sbírkách jednoho, alespoň v evidenci je uvedeno, že jde o draka. Jedná se totiž o ne moc zřetelnou dlouhou kamennou hlavu, která patrně sloužila kdysi jako chrlič u některého z kostelů.
Pěkné draky nejrůznějších tvarů najdeme zejména v numizmatické části sbírek. U mincí a bankovek byly dračí motivy velmi oblíbené, stejně jako u medailí. Bylo to hlavně kvůli jeho heraldické funkci (drak jako součást různých erbů).
V muzejních sbírkách Regionálního muzea K. A. Polánka najdeme také několik medailí se svatým Jiřím a drakem. Lidé je s sebou nosili v 19. století jako ochranu před extrémy počasí. Na mořích i při cestování po zemi. Sv. Jiří je u nás nejznámější drakobijec. Podle legendy byl tento oblíbený a vzorný antický voják nakonec umučen pro svoje křesťanské přesvědčení. Žít měl za císaře Diokleciána.
K jeho největším hrdinským činům patřilo zabití draka a zachránění princezny, s kterou se ovšem neoženil. Co boj přesně znamenal v symbolické rovině a zda šlo skutečně o draka, o tom se přou vykladači oblíbeného mýtu po staletí. Žádné historické prameny sice existenci sv. Jiří (a ani jeho draka) neprokazují, jeho obliba je však dodnes díky legendám značná. A skutečně mezinárodní. Je patronem celých států, spolků i ochráncem jednotlivců. Jeho svátek je 23. dubna, u nás až 24. dubna. Protože se 23. dubna připomíná svátek sv. Vojtěcha. Na sv. Jiří, jak praví lidová pranostika, vylézají hadi a štíři.
V muzejních sbírkách najdeme zobrazení boje s drakem např. na jedné ze selských truhel. Pro Perličky měsíce si však vybereme masivní krásně vyřezávanou židli z mořeného dubového dřeva z konce 19. století. Kdysi už si na ní začal pochutnávat červotoč, ale díky péči naší konzervátorské dílny je už dnes neaktivní. Neznámý umělec vytvořil na opěradle působivý výjev boje s drakem. Sv. Jiří je zachycen v idealizované podobě. Jako středověký rytíř. V přilbici, zbroji a s vlajícím pláštěm. Draka zabíjí klasicky kopím, zvíře se svíjí pod kopyty jeho koně. Princezna, v romanticky dlouhých šatech, s korunkou na hlavě a se sepjatýma rukama stojí za zády bojovníka a přihlíží. Naznačena je i krajina. Nad výjevem vidíme ještě hlavu andílka, po stranách v rozích jsou vyřezány květiny.
Sedadlo židle je hladké bez ozdoby. Vpředu zdobí židli hlava skřítka, či zeleného mužíka. Na bocích židle z obou stran jsou zobrazeni lvi stojící na zadních nohou. Nohy židle jsou rovné, kvádříkovité, nezdobené a neprofilované. Kde byla židle používána, není známo. Snad pochází ze Žatecka, ale také nemusí.
Podobné romantizující výjevy byly v 19. století, období různých historizujících slohů (novogotika apod.), velmi oblíbené na zámcích i v měšťanských domácnostech. Může jít ale také např. o židli spolkovou.
Dodejme, že v evropské symbolice byl drak dříve až příliš často ten zlý, s rozvojem fantasy i novými ekologickými významy se však stále více setkáváme i u nás s drakem, který není jen zosobněním toho špatného. Přibližujeme se tak k chápání draka, tak jak ho odedávna viděli např. v Číně. A nemusí být nutně trochu přihlouplý a jíst dřevěné uhlí jako dráček Mráček ze známé (i zfilmované) pohádky. Dnešní děti už s hodným drakem žádné problémy nemají, ještě ve 2. polovině 20. století byl však spíše výjimkou. Jen škoda, že Žatec nemá žádnou vlastní dračí pověst, jako např. Brno, Trutnov nebo bavorský Furth im Wald, kde můžete navštívit slavnost Zabití draka i dračí muzeum. V regionu můžete za nejbližším drakem vyrazit do Března u Chomutova, kde tak říkají místnímu vysloužilému rypadlu. A dokázali kolem něj stvořit krásný novodobý příběh, který se rychle ujal. Za žatecké draky můžeme s trochou fantazie považovat novorenesanční sgrafita z boku domu někdejší lékárny U zlatého pelikána č.p. 55. Dům ozdobily při rekonstrukci roku 1897 v historizujícím duchu. Dráček prince Bajaji výtvarnice Aleny Kartákové v zahradě jeslí v Podměstí je už dnes bohužel značně poškozen.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
První Schlaraffiie vznikla v Praze. Spolek založil ředitel Stavovského divadla Franz Thomé. Důvodem byl fakt, že starobylý spolek Arkadia, který vztahoval svou činnost ke starému Řecku, odmítl přijmout jeho přátele. Představenstvu Arkadie se nezdáli dost nóbl. V jednom z pražských hostinců tak vznikl spolek nový, orientovaný více na středověk. Název dostal podle středověké literární pohádkové země. Pojem Schlaraffe pochází patrně ze středohornoněmeckého slova slur-affe. Znamená bezstarostný požitkář. Schlaraffové pořádali srazy (tzv. Sippung – od die Sippe – kmen) s ostatními pobočkami (tzv. říšemi).
Původní žatecký hrad, nazývaný Teutonburg, měl být v čp. 300, píše se však i čp. 1110, kde byl reprezentativní sál. Za první republiky se měli Schlaraffové scházel v Chmelovém hradě (Hopgenburg) v restauraci Autohof čp. 1577.
V Regionálním muzeu se dochovaly různé památky na činnost tohoto ryze mužského spolku. Např. typická pokrývka hlavy (vlastně helma, ale protože je z látky připomíná spíše čepičku) plná odznáčků. Také několik vyznamenání, jedno i s proslulou žateckou okurkou, samozřejmě kovovou. Nebo soubor originálních jen pro spolek zhotovených odznaků. Z různých říší i srazů. Některé dosud neurčené, kvůli nápisu ve „schlaraffštině" nebo naopak kvůli absenci nápisu. Na fotografiích si můžete prohlédnout několik z nich. Vybrány jsou samozřejmě ty s výrem. Najdete mezi nimi např. i mostecký nebo pražský.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
A co třeba kůň? Navrhla jedna z kolegyň, když jsem zmínila, že perličky z depozitáře budou letos „zvířecí." Koně patří často k oblíbeným zvířatům, pokud se jich tedy nebojíte, jako např. moje maminka. Jako malá totiž viděla splašené koně, kteří se řítili ulicí přímo na ni. A v dohledu nebyla žádná divá Bára, aby je zastavila.
Koní, respektive jejich zobrazení, bývá v muzeích, legendách, mýtech i pohádkách opravdu hodně. V Žatci sice nemáme žádného známého Šemíka, nenarazila jsem ani na bezhlavou kobylu či jiného tvora z pověstí tohoto typu. Zato např. koně houpací nám lidé nosí s oblibou. Máme už hnědáky, bělouše i jednoho grošovaného.
Řada velikánů i „velikánů" se dříve s oblibou nechávala ztvárnit na koni. My máme ve sbírkách např. sošku Masaryka na koni z roku 1947. A několik zobrazení světců na koni (sv. Václav, sv. Martin, sv. Jiří...). Dívají se na nás z obrazů, praporů, podmaleb na skle, terčů, kachlů, hrnků i talířů. Máme i jejich sochy. Z koně na nás na sbírkových předmětech shlížejí i antičtí hrdinové, poslové, vojáci. Najdou se dámy na koni, např. kachel s loveckým výjevem o rozměrech 45 x 8,5 x 45 cm. Zobrazena je na něm lovkyně. Nechybějí i další zástupci zvířecí říše – zajíc, psi a lovecký sokol. Koně táhnou kočáry, vyzdobené vozy při dočesné, vozy se chmelem, koně pracují na poli... Někdy jsou zobrazováni i samostatně. Najdeme je na mincích, jako heraldický symbol i výrobní značku.
V podsbírce etnografie máme i starou dřevěnou perníkovou formu s oblíbeným motivem husara na koni. Na druhé straně je motiv betlému.
Z předmětů spojených s koňmi se do muzea dostaly koňské chomouty, třmeny, ostruhy, jařmo. Nedávno jsme získali i dřevěné sáně, do kterých se zapřahali koně. Ze starého podbořanského muzea přibyl soubor starých koňských podkov. V historické části knihovny se najde také knížečka o léčbě koní z roku 1788.
Spoustu koní bychom našli i na našich sbírkových fotografiích. Koně byli foceni nejen při práci, ale i při řadě žateckých historických slavností. Ještě v první polovině 20. století se v Žatci konaly velké průvody, při kterých nesměli chybět jezdci na koních a nazdobené kočáry či vozy tažené koňmi. Často v počtu, které si již dnes u žateckých městských slavností neumíme představit. Unikátní jsou sbírkové fotografie z parkuru na žateckém stadionu Flóra při první téměř zapomenuté žatecké dočesné roku 1946. A pokud vás v souvislosti s touto muzejní koňskou přehlídkou napadne název filmu z roku 1980 Neohlížej se, jde za námi kůň, vězte, že i plakát filmu v souboru plakátů díky dárci panu Blechovi máme.PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Nejlepší přítel člověka pes patří také k často zobrazovaným zvířatům. Oblíbené byly např. jeho porcelánové i jiné figurky, na starých obrazech ho najdeme nejčastěji v loveckých výjevech, doprovázel i světce (sv. Rocha vyléčil z moru, když olizoval jeho rány), motiv psa najdeme i jako výzdobu loveckých zbraní.
Ve sbírkách Regionálního muzea najdeme rovněž několik zobrazení psa v těchto souvislostech. Nejzajímavější „psí" exponáty však představuje soubor psích známek. Nemám tím na mysli psí známky ve smyslu vojenském, i když i jedna taková z roku 1914 se v muzeu najde, ale klasické evidenční psí známky. Ta nejstarší je z roku 1894 ze Žatce, nejmladší z roku 1975. Máme jich celkem osmnáct. Na většině je pes zobrazen, někdy i s uvedením, zda se jedná o psa např. hlídacího či loveckého. Ty starší se dostaly do muzea spolu s dalšími účelovými známkami, které muzeum shromažďovalo vedle našich proslulých známek chmelových.
Vraťme se nyní k psím známkám v žateckých sbírkách. Ty odpovídají popsané normě, nápisy na těch starších jsou v němčině. Dochovaly se staré žatecké známky různých tvarů z let 1894, 1895, 1898, 1899, 1900 a 1901. Mladší z dramatických třicátých let 20. století, konkrétně z let 1934 – 1938. Dále máme tři novodobé známky vydané Městským národním výborem (1972, 1973, 1975). Soubor doplňuje několik známek z obcí, konkrétně Stebno z roku 1940, Měcholupy z roku 1939, Kounov bez datace a Tuchořice bez datace. Na fotografiích si můžete prohlédnout ukázky těch nejstarších a jednu z těch nejnovějších. Známky 
dosud neprošly zásahem konzervátorky, nesou tedy ještě znaky staré evidence. Připojujeme i starý zajímavý dřevěný sbírkový odznáček psa, jehož přesný účel neznáme. Připomíná trochu Žeryka z pohádek o Spejblovi a Hurvínkovi. Posuďte sami.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Mezi souborem sbírkových plakátů nechybí ani ukázky komunistické propagandy 50. let 20. století, té celostátní i regionální. Mezi nimi i plakáty vyzývající k boji proti mandelince bramborové, zvané tehdy také americký brouk. Na jednom z nich je mandelinka vyvedena zvláště působivě ve zvětšené podobě. K plakátu je přilepen textový dodatek s výzvou k boji. Dalšímu sbírkovému plakátu dominuje obrázek celé bramborové rostliny, po stranách nechybějí návodné fotografie ze zemědělských prací. Text opět hovoří o imperialistickém útoku na naše brambory.
Invaze mandelinky postihla nejen území tehdejšího Československa právě v poválečných padesátých letech. V odborné studii Pavlíny Formánkové se dozvíme k tomuto tématu mnoho zajímavého. Např. i fakt, že „americký brouk" byl poprvé skutečně spatřen a popsán v Americe. Konkrétně v Coloradu roku 1824. Do Evropy pak doplul roku 1875, dostal se sem se zbožím na obchodních lodích. Poprvé začal evropské brambory pojídat v okolí německých a anglických přístavů. Od 20. let 20. století se proti mandelince kromě sběru začaly používat i první postřiky. Už za protektorátu došlo k nasazení školní mládeže, která preventivně prohlížela pole, zda nedošlo k rozšíření i k nám. Dle P. Formánkové se mělo jen roku 1939 zapojit do hledání mandelinky 39 tisíc dětí. Mandelinka si dávala na čas a dorazila k nám až po osvobození, konkrétně v červenci 1945. Ovšem s plnou parádou. Už roku 1948 vznikl při ministerstvu zemědělství Výbor pro potírání mandelinky bramborové.
Ke zneužití mandelinky pro protiamerickou propagandu došlo u nás právě v roce 1950. 28. června 1950 vyšly noviny s provoláním vlády, kde se tvrdilo, že jde o úmyslný útok amerických imperialistů, nikoliv o přírodní kalamitu. Mandelinku měli shazovat z letadel. Nebo ji údajně šířili diverzanti. Nenávist k Americe tehdy dosáhla až psychózy (v souvislosti s válkou v Koreji). Hodila se tak i mandelinka.
Vznikaly nejen propagandistické plakáty, články, ale i filmy či básně vyzývající k boji. Například dobře zapamatovatelné čtyřverší od Karla Bradáče, otištěné v Dikobrazu roku 1950 (r. 6, č. 31, s. 5). Autor si vypůjčil pro své dílko název známé divadelní hry Ze života hmyzu.
Karel Bradáč
Ze života hmyzu
Jen ať si švábí, ať si mandelí,
tím ujít nemohou své vlastní zhoubě.
Nakonec budou stejně v....,
či chtěl jsem vlastně říci v troubě.
Nejznámějším příkladem dobové propagandy se stal patrně spisovatel Ondřej Sekora, autor známého Ferdy Mravence, sám přesvědčený komunista. Ten sepsal roku 1950 kreslený příběh pro děti O zlém brouku Bramborouku. Brožurka končila větou: „Naše talíře budou v bezpečí, až vyhubíme poslední mandelinku. A svět, ten si oddychne, až budou také zneškodněni poslední nepřátelé míru." Sám Ferda Mravenec bojoval proti mandelinkám na stránkách dětského časopisu Mateřídouška.
Děti i mládež nuceně sbíraly škůdce při tzv. „hledačkách" do lahví s petrolejem. Nejlepší sběrači obdrželi za odměnu např. pero nebo míč. Zapojovali se i dospělí z podniků. Přiletělo i šest letadel ze Sovětského svazu s odborníky na práškování, byl natočen dokument uvedený roku 1951.
Ač byl kraj kolem Žatce zaměřen především na pěstování chmele, i boj proti mandelince zde byl ve své době aktuální. Svědčí o tom dochované plakáty a brožury povinně rozdělované v jednotlivých okresech. Dochoval se i Bramborouk. V brožuře k 7. okresní konferenci KSČ v Žatci na jaře roku 1951 si komunistický agitátor např. pochvaluje: „Přes to, že západní imperialisté se snažili zničit na našich polích brambory, že zamořovali pole mandelinkou bramborovou, dosáhl náš okres velkého úspěchu v dodávce brambor. Naši rolníci splnili výkup brambor na 170 %. Velkou zásluhu na tomto úspěchu našich rolníků mají i závodní organizace ČSM a pionýři, kteří organizovali dobrovolné brigády a včas sesbírali amerického brouka a naši sovětští přátelé, letci, jejichž pomoc se projevila v nejširší míře. Znovu to potvrzuje, jak velké je přátelství SSSR, našeho osvoboditele, který nám pomáhá zdolávat všechny potíže, jež nám vrhají do cesty největší nepřátelé republiky – západní imperialisté. Nezištná pomoc Sovětského svazu nám pomohla zachránit úrodu brambor a zajistit tak naši výživu."
Boj proti „americkému brouku" poznamenal celá 50. léta 20. století. Málokterému zástupci říše hmyzu se historii dostalo takové pozornosti.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
V zemědělsky orientovaném regionu nemohou mezi sbírkovými předměty samozřejmě chybět ani ty s motivem krávy či býka. Ve sbírkách najdeme klasická romantizující zobrazení pasoucího se dobytka, figurky zvířátek z betlémů z různých dob i materiálů nebo jejich zobrazení na různých užitkových předmětech.
Z těch nejstarších zmiňme starý cínový talíř se zobrazením sv. Lukáše. Sv. Lukáš byl jedním z apoštolů, je uctíván jako patron lékařů, malířů, ale i notářů, knihařů a historiků. Bývá zobrazován s (okřídleným) býkem. Proto měl např. i chránit dobytek před morem. Obecně i lidi před neštěstím. Jeho lebku přivezl na Pražský hrad roku 1354 Karel IV. Stala se součástí Svatovítského pokladu v Praze. Zbytek ostatků je pohřben v italské Padově v chrámu sv. Justiny. Lukášův svátek se slaví 18. října.
Výjev s krávou najdeme i na jednom ze souboru dřevěných malovaných ostrostřeleckých terčů, které oblíbenému spolku tradičně věnovali jeho členové či příznivci. Terč je z roku 1836 a věnoval ho Franz Eckert. Jeho rozměry jsou 59,5 x 57,5 cm. Co je na něm přesně zobrazeno, si můžete zkusit rozluštit sami. Napoví německý nápis v horních rozích.
Z roku 1897 pochází obraz tří pasoucích se býků. Bez zlaceného rámu má rozměry 58 x 38 cm.
Dalším zajímavým předmětem je porcelánová dýmka dochovaná bez náustku, na které je kromě hnědé krávy vymalováno rovněž prase a pes. A také řezník vybavený nástroji na zabíjačku. Uvedeno je rovněž jméno majitele ze staré žatecké rodiny: Reimund Illing. Pod výjevem je růžová květina, nahoře věneček z drobných modrých kvítků.
Ve sbírkách máme také poněkud kýčovitý porcelánový model vozíku s barevným glazovaným povrchem. Vozík, ze kterého vykukují velké modré hrozny vína, táhnou dva strakatí volci. Dal se použít jako mistička. Scenérii doplňuje vozka, který během přesunů ztratil hlavu. Na spodku je špatně patrná značka, patrně korunka, a číslo výrobku. Předmět je dlouhý 36,5 cm.
Propagandistický plakát, vyzývající k plnění dodávek s rozjásanými zvířátky, patří k těm mladším věcem ve sbírkách. Je z budovatelských komunistických 50. let, konkrétně z roku 1952. Spatříme na něm krávu ve slunečních brýlích, kterou přivádějí k výkupu další zvířátka. Jedno z prasátek, které ji vede na provaze, samo skáče na váhu. Přibíhají i vejce, kterým narostly nohy. U výkupního pultíku stojí kromě pracovníka také veselá bandaska na mléko. Rozměry plakátu jsou 71 x 50 cm, vytiskly ho Severočeské tiskárny Liberec.
V souvislosti s komunistickou propagandou a hovězím dobytkem připomeňme oblíbenou žateckou historku o oponě žateckého divadla. Známý malíř Oskar Brázda z Líčkova namaloval pro divadlo roku 1948 oponu, kterou musel dobrovolně povinně věnovat městu. Mělo jít o apoteózu poválečného vývoje. Žena se srpem (vpravo) přijela původně na koni. Ten se však zdál příliš buržoazní, bylo proto nařízeno, aby byl přemalován na krávu. Tak se i stalo.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Zobrazení veverky s mečem najdete u nás ukryté na jedné ze zbraní evidované v podskupině militárií. Je vyryta na čepeli německého meče z 30. - 40. let 20. století spolu s nápisem ORIGINAL EICKHORN SOLINGEN.
Pokud se Vám vybaví nože a nůžky, jste na správné adrese. Město Solingen najdete v německé spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. Kdysi v něm sídlily stovky výrobců nožů, mečů a nůžek. Solingenské výrobky vždy vynikaly kvalitou a vypracovanými detaily. Nikdy se nepoužíval název města pro označení původu sám o sobě. Vždy bylo uvedeno napřed jméno výrobce a pak teprve název města. A to už jsme u naší veverky, která je zde podobně jako v klasické heraldice (nauka o znacích) znakem mluvícím. Výrobce se jmenoval Eickhorn, tedy česky Veverka (s regionální výslovností a pravopisem). Konkrétně šlo o firmu Carl Eickhorn Waffenfabrik.
V severské mytologii existovala veverka jménem Ratatosk (Ratatöskr – v překladu vrtající zub), která pobíhala po stromě světa Yggdrasil. Přinášela prý zprávy Odinovi. Bohužel možná také trochu podněcovala sváry mezi ostatními zvířaty (drakem žijícím dole a moudrým orlem sídlícím ve větvích). Neměla tak nejlepší pověst. Jestli tak činila schválně, či si jen nepamatovala, co má vyřídit, nevíme.
Mytická veverka i moderní Scrat poněkud přispívali k destrukci světa. Stejně tak i některé výrobky zbrojní firmy pan Carla Eickhorna ze Solingenu. Město Solingen bylo ostatně za druhé světové války jako sídlo zbrojařských firem velmi poničeno. Náš meč byl určen pro důstojníky Luftwaffe, je označován jako typ Fliegerschwert (tedy doslova meč pro letce). Sloužil tedy spíše jako reprezentativní zbraň k slavnostní uniformě.Jeho úzká čepel je chromovaná, s oboustranným výbrusem v horní polovině. Hrot je ostrý a špičatý. Na jedné straně pod kořenem čepele najdeme rytou značku, naši veverku s mečem a zmíněným nápisem. Hlavice rukojeti je kulatá, po obvodu zdobená dubovými listy. Ozdobu tvoří hákový kříž v slunečním kruhu. Rukojeť zbraně je zdobená modrou růží a vinutými drátky. Záštita je ohnutá směrem dolů, na obou stranách prstence najdeme opět hákový kříž. Meč se ukládá do úzké pochvy, potažené původně modrou kůží. Obústek je kovový, na bočních stranách má kroužky, které sloužily k uchycení pásku. Botka je zúžená, kovová s kulatým koncem. Modrá barva symbolizovala právě letectvo.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
V muzejních sbírkách je evidována Pamětní kniha žateckého Sokola s kovovým sokolem na deskách, šátek v národních barvách se sokoly z osudového sokolského sletu roku 1948 o rozměrech 60 x 63 cm (před zákazem činnosti ze strany komunistů) a tři spolkové prapory.
Muzeum získalo darem rovněž sokolský prapor z volyňského Kvasilova z roku 1911 o rozměrech 114 x 91 cm. Na jedné straně nemůže chybět bílý sokol a heslo Sokolů Tužme se.
Malý sokol se vešel vedle cvičence na odznak k sokolskému dni v Žatci roku 1931. Odznáček se sokoly byl objednán také k zájezdu obce sokolské na Slovensko roku 1921. Zajímavé provedení má družební odznáček k podobnému výletu na Slovensko a Podkarpatskou Rus z roku 1936. Sokol zde trochu připomíná spíše pozdější zprofanovanou holubici míru.
Sokolská tématika nechybí ani na sbírkových fotografiích a pohlednicích. Mezi pohlednicemi najdeme i malované, např. nedatovanou s vyobrazením ženy držící Sokola, či jubilejní pohlednici k 50. výročí založení sokolské jednoty. Pouze v digitální podobě máme jednu z pohlednic ke zrušenému župnímu sletu z roku 1938 v Žatci. Další podklady k bohaté historii žateckého Sokola najdete u nás v muzejní knihovně. Historie tohoto spolku patří k těm dobře zpracovaným.
Sokol figuruje i ve jménu známého Záviše z Falkenštejna, druhého manžela královny Kunhuty a otčíma krále Václava II., který byl popraven roku 1290 pod hradem Hluboká. Jeho Falkenštejn leží dnes na území Rakouska. V nedalekých Lounech zas najdeme původně středověký dům rodu Sokolů z Mor, kde dnes sídlí Oblastní muzeum v Lounech. V ČR máme i město Sokolov (něm. Falkenau). Ve sbírkách muzea je uložen turnerský odznak z roku 1921 (turneři byli německou obdobou Sokolů) právě ze Sokolova. Má podobu typického turnerského kříže. Zdobí ho podoba zakladatele turnerského hnutí Jahna i mluvící znak města (se sokolem).PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Jelen patřil ke zvířatům, která odedávna lidi fascinovala. Připisovali mu i různé magické schopnosti. U Baltů je schopen pohybovat se mezi paralelními světy. Někteří bohové, např. chetitská bohyně Rutaš nebo keltský bůh Cernunnos, mají jelení podobu. V pohádkách, které často vycházejí ze starých mýtů, si princ bere laň, která se promění v dívku (nebo opačně). V mýtech šlo o víly, které se tak staly smrtelnicemi nebo se po čase vrátily ke svým. V českých zemích patří k oblíbeným pohádkám ta o Smolíčkovi, kterého vychovává moudrý jelen. Řecká bohyně Artemis byla zobrazována s jelenem či laní. V Číně jsou domácí druhy jelenů symbolem klidu, bohatství a dlouhého života. Různé kmeny severoamerických Indiánů připisovaly jelenovi také zajímavé vlastnosti - běžící jelen např. oživoval dosud mrtvou zem, když po ní proběhl. Kde se dotkl země kopýtky, vytryskla voda nebo vyrašila tráva. Podle kalifornských Indiánů byl jelen dárcem ohně. Mnoho národů spojovalo jelena s láskou (díky jelení říji), někde byl až symbolem chlípnosti.
Ve sbírkách Regionálního muzea K. A. Polánka tak oblíbené zvíře jako jelen rovněž nesmí chybět. Najde se i novodobá porcelánová jemně provedená soška ležícího jelena. Nebo z třešňového dřeva vyřezaná část dýmky bez náustku z roku 1827, která má tvar jelení hlavy. Další dýmka má horní část náustku vyrobenu z kousku jeleního paroží, pod ním se plazí vyřezávaný had. Ve sbírkách je i sáček z jelenice, oválný medailonek z paroží s motivem šachovnice, jelena a psa. Motiv jelena a jelení hlavy zdobí i různé sbírkové nádoby a mince. Zajímavá je např. medaile německého spolku chovatelů krátkosrstých ohařů sv. Huberta, nebo válečný kříž sv. Huberta z první světové války, který kromě jelena zdobí i rakouská orlice. Do sbírek se dostalo i několik připomínek Karlových Varů, kde dle pověsti lovil jelena Karel IV. a objevil zdejší léčivé prameny. Na odznáčku, dnes už bez špendlíku, je uveden německý nápis Am Sprudel (U Vřídla). V podskupině umělecké historie je zapsána i jedna jelení podmalba na skle z 19. století o rozměrech 31 x 23 cm. Máme i lubenecké hrnky, ovšem už bez jelena. A kolik jelenů máte doma vy?
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Ve sbírkách Regionálního muzea K. A. Polánka najdeme holubici symbolizující Ducha svatého na několika obrazech z 19. století, např. na olejomalbě Svaté Trojice či Nanebevzetí Panny Marie, jejichž provenienci neznáme.
Početnější jsou poněkud zprofanované holubice míru z období 1948–1989. Najdeme je na červené standartě, kulatých papírových nálepkách nebo kovových odznáčcích k Mezinárodnímu dni žen z 50. let. A samozřejmě na řadě nejrůznějších plakátů. Např. na plakátu o rozměrech 99 x 67 cm zvoucím k volbám roku 1976. Jeho autory byli V. Moravcová a K. Kroupa. Jde o kombinaci fotografie a malovaných motivů. Jedno z dětí namalovalo právě mírovou holubici a přihlíží, jak sestřička maluje sluníčko. Další volební plakát o rozměrech 57 cm x 83 cm, autora Petra Menše z 80. let 20. stol. představuje bílou sedící holubici. Nad ní jsou v lipovém listu stylizovaně zobrazeny továrny a symboly minulého režimu, pěticípá hvězda, srp a kladivo.
Holubice měla své pevné místo i na plakátech ke Svátku práce (1. máj) a k oslavám osvobození. Slavilo se výročí květnového pražského povstání (5. května) a výročí osvobození, které před rokem 1989 bylo slaveno 9. května. Plakáty byly buď souborné ke všem třem dnům nebo jednotlivé. Kromě různých typů malovaných a kreslených ze 70. - 80. let najdeme ve sbírkách i jeden s foto motivem. Dětská ruka na něm skládá barevné kostky, přes které je namalovaná bílá holubice. Plakát o rozměrech 58 x 83 cm vznikl ke 40. výročí osvobození, tj. roku 1985.
Holubice nesměla chybět ani na propagaci např. k největšímu dobovému cyklistickému závodu, Závodu míru. Ve sbírkách na Špelinově plakátu z roku 1988 (57,5 cm x 83 cm) letí nad stylizovaným pelotonem. V muzeu máme rovněž řadu fotografií z májových oslav ve městě Žatci, kde se to zobrazením holubice použitým při výzdobě města či v průvodu jen hemží.PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Ve sbírkách Regionálního muzea K. A. Polánka máme zatím slony tři. Jeden je součástí výzdoby vícedílné psací soupravy z barevného kamene. Jde o malou kovovou figurku sedící na popelníku. Popelník je masivní, kulatý, po obvodu má dva žlábky na cigarety. Vespod je nalepený zelený filc. Součástí soupravy jsou také hodiny a dva kalamáře, tedy nádobky na inkoust s uzávěrem. Uvnitř je skleněný váleček, do kterého se inkoust lil. Kalamáře a hodiny jsou umístěny na obdélníkové podložce. Soupravu doplňuje těžítko a hladítko.
Druhý slon, přesněji otevíratelná forma na slona, je dokladem činnosti porcelánek působících v minulosti na Podbořansku. Forma je sádrová, slon z ní odlitý byl dlouhý 23 cm. Ve sbírkách muzea jsou také vzorky barev v sáčcích, další jednoduché formy a vzorky kaolinu z různých lokalit (Buškovice, Nepomyšl).
Třetí je pak malý obrázek (olejomalba) neznámého autora z poč. 20. století, který jsme pro evidenci nazvali Slon v ZOO. Má rozměry 27 x 19 cm. Pravou i umělou slonovinu najdeme na dalších předmětech muzea ze skupiny umělecké historie, například na intarzovaném nábytku. V archeologické části expozice v Husově ulici si návštěvníci mohou prohlédnout i pozůstatky slonova vzdáleného vyhynulého příbuzného, mamuta. Nejen jeho kly a kosti, ale i zaručeně pravou stoličku, tedy mamutí zub.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Měsíční program 
Otevírací doba 
Vstupné 
